Možná je to trochu i tím, že Beatles vlastně nikdy neměli pořádné logo (jablko ve znaku jejich vydavatelství Apple nepočítám). To stounovský vyplazený jazyk je jinačí káva. Je v něm obsaženo to nejvzrušivější, čím se tahle kapela vepsala do dějin: my na vás plazíme jazyk a vy nám můžete víteco.
Platí to i dneska, kdy členové kapely mají, na co si vzpomenou, létají vlastním tryskáčem, bydlí v zámcích na Loiře a někteří z nich jsou názorově „normální pravičáci“ (jak zdůrazňuje náš výše jmenovaný redakční beatlofil).
To logo s jazykem provází letošní turné snad ještě výrazněji než kdykoli předtím. Před začátkem rakouského koncertu ho byly plné velkoplošné obrazovky, jazyk se vyplazuje ze vstupenek, z webových stránek, z Facebooku.
Z pivních kelímků, zálohovaných dvěma eury, která jsou ale ve skutečnosti jejich prodejní cenou. Protože soudě podle pohledů na odcházející diváky (i do vlastní kapsy u bundy) nebylo fanouška, který by se s vypitým kelímkem dokázal rozloučit a neodnést si ho jako suvenýr.
Nechybí samozřejmě ani na všech oficiálních propagačních předmětech. Na klíčenkách, náramcích, hrncích, zapalovačích Zippo. A samozřejmě více než třech desítkách různých modelů triček.
Ten, co jsem si vyhlédl, neměli v mojí velikosti, ale vzal jsem ho i tak. Když ho neobléknu přes padesátnický pupek, schovám ho pro syna. Aspoň bude mít do foroty, až spolu půjdeme za nějakých patnáct let na jeho první koncert Stounů. Myslím, že už se těší. Kdykoli na něj vypláznu jazyk, dá se ve svých pěti měsících do blaženého smíchu.