Třeba takoví Rolling Stones rozhodně nepatří do starého železa, jejich slibované nové album je (nejspíš) na spadnutí, ostatně jarní singl Living in a Ghost Town rozhodně nenasvědčoval, že by kapela jakkoli obrousila svoje hrany. Nicméně aktuální položka jejich autorizované diskografie nás vrací do roku 1989, kdy Ameriku křižovali s turné, nazvaným podle tehdy aktuálního studiového alba Steel Wheels. Pamětníci historicky prvního vystoupení Stounů na pražském Strahově by nyní měli zbystřit: ano, je to tatáž šňůra, se kterou u nás v létě 1990 „dokončili sametovou revoluci“, jen pro svoji evropskou část dostala název Urban Jungle Tour.
Z toho ovšem plyne, že zejména ti z nás, kteří sentimentálně vzpomínají na třicet let starý zážitek, by měli dát živému albu Steel Wheels Live, Atlantic City, New Jersey, šanci. Živák obsahuje repertoár prakticky totožný se strahovským setlistem, včetně všech hitů i v té době aktuálních (čtyř) písní z tehdy nového alba.
Američané nicméně měli velké štěstí na kuriozity. Do písničky Salt of the Earth, kterou na prvním ze tří koncertů v Atlantic City Rolling Stones hráli poprvé od roku 1968 (tehdy ji také vydali na slavném albu Beggars Banquet, si pozvali protagonisty tehdy enormně populárních Guns N´Roses Axla Rose a Izzyho Stradlina. Do klasické bluesovky Little Red Rooster si přišel po všechny tři večery zahrát Eric Clapton (při jeho příchodu a po jeho brilantním sóle nadšení slyšitelně neznalo mezí) a v následujícím Boogie Chillen se k „Slowhandovi“ připojil další bluesový host, jeden ze stounovských hrdinů John Lee Hooker se svým doslova zabijáckým kytarovým boogie.
Důležité je dodat, že celý živák hraje skutečně báječně, kapela prožívala velmi silné období a to, že ho nyní připomíná, rozhodně není jen výsledek nějakých spekulací.
Autentická Amerika
Do stejného roku, 1989, ale dost odlišné estetiky, byť také rock´n´rollové, nás zavádí de luxe reedice slavného alba Lou Reeda New York, podle nejednoho fanouška jeho vůbec nejlepšího. Reed New York natočil po dekádě, která pro něj úplně slavná nebyla, ale právě toto album jako by mu pomohlo chytit nový dech.
Tvoří je čtrnáct hudebně dost přímočarých a velmi syrově znějících rockových kousků (některé se ovšem dotýkají až okrajů jazzu nebo blues) a typicky reedovsky polomluvené a nesmírně autentické texty. Na těch si dal tentokrát skutečně záležet a zachytil v nich tehdy aktuální Ameriku i s jejími politickými, společenskými či kulturními figurami. Nutno říci, že jde o album v zásadě protestní, v jeho podtextu jsou témata rasismu, politického boje ne úplně čistými prostředky nebo homofobie (Reed se, jak známo, střídavě hlásil i nehlásil k tomu, že je gay).
Trojdisková reedice nabízí kromě remasterovaného alba v původní podobě také disk, na němž najdeme celé album v živých verzích, natočených během americko-evorpského turné, na štacích od Washingtonu po Kodaň. Přičemž je zajímavé nejen to, jak hodně a někdy dokonce vysloveně vstřícně při koncertech Reed při uvádění písní mluvil (náladová hvězda většinou publiku moc naproti nešla), ale také vysloveně „osmdesátkové“ zvukové sejmutí nahrávky, zejména bicích – jemuž se kupodivu studiová verze zcela vyhnula.
Třetí disk je pro opravdové fajnšmekry, obsahuje písně z New Yorku v různém stádiu rozpracovanosti, jeden instrumentální zbytek z nahrávacích sessionů a ve finále dva živé přídavky z koncertu v americkém Richmondu v srpnu 1989. Že to jsou největší Reedovy hity Sweet Jane a Walk on the Wild Side snad není třeba dodávat. Jako celek je „luxusní“ New York skvělou připomínkou jednoho z nejlepších rockových alb 80. let a jako takové si zaslouží obnovenou pozornost.
Milionový hlas
Další oblíbenou formou, jak se připomenout, je pro rockové velikány „institut“ písňové kompilace. Ta, kterou na dvojalbu s počtem třiceti položek vydal nyní Robert Plant, není svou formou úplně tuctová, ale ve výsledku se vlastně od ostatních podobně pojatých výběrů zase tolik neliší. Plant vycházel z toho, které písničky ze svojí dosavadní sólové kariéry zařadil do svého podcastu, který na streamovací platformy umisťuje už půldruhého roku.
Jmenují se Digging Deep a zpěvákova kompilace nese název Digging Deep: Subterranea. Druhá možná trochu netypická věc je, že ač bezesporu jeden z nejslavnějších rockových zpěváků všech dob, na sólové dráze vlastně Robert Plant nikdy neměl a dodnes nemá v pravém slova smyslu „velké hity“. Což ovšem není vůbec podstatné, protože hudba, kterou dělá zejména v posledních letech, je prostě fantastická jaksi en bloc.
To je ostatně to nejzásadnější, co výběrové album sděluje: popisuje obrovskou proměnu, kterou Plant prošel po roce 2000, a to hlavně díky tomu, že začal spolupracovat s kytaristou a producentem Justinem Adamsem. S ním pod vlivy, které cítil už v dobách Led Zeppelin, jako je blues nebo anglický folk, ale také s nově objevenými láskami zejména z africké hudby, vytvořili speciální, hodně psychedelický výraz, jenž Planta dostal znovu do popředí zájmu těch, kteří nutně na jeho koncertech nepotřebují slyšet pouze Stairway To Heaven.
Kompilace přináší kromě probírky z alb od 80. let (kdy se pokusil nastoupit na dráhu v podstatě poprockovou, z dnešního pohledu vlastně poslouchatelnou už jen kvůli tomu „milionovému hlasu“) taky tři dosud nevydané nahrávky z nedávné doby. Rhythm´n´bluesovou klasiku z konce 60. let Nothing Takes the Place of You nahrál Plant pro film Winter in the Blood, rockabillyová klasika Charleyho Featherse Too Much Alike je nově nazpívaný duet s americkou zpěvačkou (a Plantovou dnes už patrně bývalou životní partnerkou) Patty Griffinovou. A konečně, skladba Charlie Patton Highway (Turn It Up – Part 1) je nahrávka z nadcházejícího alba Roberta Planta se skupinou Band of Joy, kterou vede producent a multiinstrumentalista Buddy Miller. A soudě podle této první vlaštovky, máme se vskutku nač těšit.
