A jak je to u nás s romskou literaturou? A jací píšící Romové vůbec jsou? Odborníkem na romskou literaturu v Čechách a na Slovensku je překladatelka Karolína Ryvolová, která výstavu zahájila.
LN "Už někdy něco v té cikánštině vyšlo?" zní provokativní věta z dosud nejobsáhlejší antologie romského písemnictví Čalo voďi (Sytá duše) z roku 2007. Tak jak je to? Existuje romská literatura? A jaká dnes je?
Tak samozřejmě že existuje! A dokonce zažíváme boom literatury, kterou píšou Romové. Zatímco v 90. letech vycházely spíše sborníčky v nepatrném nákladu, dnes se romských autorů chápou renomovaná nakladatelství jako Argo, Triáda či Dauphin. Dříve museli zájemci romská díla složitě vyhledávat. Kdo dnes ale nezná spisovatelku Elenu Lackovou, hojně recenzovanou prózu Gejzy Horvátha Trispas, neslyšel o povídkách Andreje Gini či nezná třeba knihy Eriky Oláhové a považuje se za milovníka knih, je spíš ignorant. A jsou tu noví mladí autoři, třeba prozaik Patrik Čonka nebo básnířka Renáta Berkyová. Romští spisovatelé v nedávné minulosti byli solitéři bez širší čtenářské komunity za zády, dnes tu už vycházejí časopisy, jako třeba Romano Voďi či čtrnáctideník Romano Hangos. Kdo chce, ten se dozví. Tradiční autoři jako třeba Lacková, Giňa, Terka Fabiánová či Vlado Oláh v 70. letech minulého století byli osamělci, píšící pod přímým vlivem lingvistky Mileny Hübschmannové. Dnešní autoři jsou už součástí komunity, cítí se jako pokračovatelé tradice, zajímají se jeden o druhého.
Výstava Šukar laviben le Romendar v pražské kavárně Jericho
LN Zjednodušeně: čeští spisovatelé zhruba od třiceti nahoru, kteří v mládí četli Foglara, Haška, Kerouaka, Hrabala, mají jakýsi společný kód. A jak je tomu u píšících Romů?
Romští autoři tenhle background nemají. Nepocházejí z rodin, kde byly stěny plné knih. Napájejí se z jiné tradice, než je ta psaná. Nábojem jejich textů je vyprávění. Vede je snaha uchovat důležité životní momenty, touhu po psaní vyvolá snaha zaznamenat rodinnou tradici. A tak i osud společenství, které bývá s většinovou společností v konfliktu. A nějaká podobnost? V diplomové práci jsem srovnávala romské autory se spisovateli literatury jidiš, jako byl třeba Šolom Alejchem. Literatura psaná jidiš z konce 19. století byla také literaturou lidí z okraje, často pronásledovaných a znevýhodněných obyvatel ghett či štetlů. A práce Gini či Fabiánové má kořeny zase ve slovenských romských osadách. V tom momentu, kde se lidé sejdou a cosi důležitého se vypráví. A srší v tom i humor, černý, a jak se cudně říká, košilatý. Událostí, kolem které se tradiční příběh romského spisovatele semele, může být třeba svatba, pitka, nějaké pronásledování, dobrodružství. Žádné velké dějiny, jsou to historky ze sousedství. A pokud ve starších příbězích hrály roli vozy s koňmi, četníci a muzikanti, dnešní povídky jako třeba u Ilony Ferkové jsou o marné cestě do Anglie a zpátky nebo o zoufalství života v bídě jako u Čonky.
LN Motivace těch nejmladších autorů je ale možná už jiná.
Motivace k vyprávění, dnes tedy k zapsání příběhu, zní pořád asi takhle: "Miro dad has baro paramisaris!" neboli "Táta byl velký vypravěč!". Tak budu taky, řekne si romský autor. A chce pro své blízké zachovat příběhy, které považuje za důležité. A mladí autoři, kteří se tu vynořili po roce 2000 a mají mnohdy vysokoškolské vzdělání, píší ještě jakoby pod drobnohledem. Totiž pod tlakem společenství, "aby důstojně nesli vlajku romství". Aby používali romštinu jako krásný jazyk a aby reprezentovali. To může někdo cítit i jako břemeno. Spisovatel by měl být svobodomyslný, ale pokud jste Rom a vystrčíte hlavu, je to vlastně i politická akce. Nejste jen prostě další básník, mluvíte za společenství. A nezastírám, že podpora romské literatury je i důležitý prvek, utvářející příznivější obraz Romů v celé společnosti.
LN Který dnes není tak úplně příznivý.
Ano, to tedy není. Když televize ve zpravodajství ukáže Roma, tak je tlustý a něco nesrozumitelně huláká, což je zavádějící obraz. I nedávné události v Novém Bydžově a Krupce, kde policie rozhání Romy a jejich přátele, aby mohli členové DS pochodovat a hulákat Čechy Čechům, dokazují, že vyučovat romštinu a propagovat romskou literaturu opravdu nepatří k péči o nekonfliktní jazyky. Kdybych chtěla žít v klidu, tak se zabývám latinou. Romština se ale s úplně chladnou hlavou dělat nedá.
