Výstava přináší reprezentativní průřez Říhovy tvorby, tedy malby, sochy, grafiky i speciální instalace vytvořené přímo „na míru“ palubě i podpalubí galerie.
  |
Samotný autor ke své tvorbě říká: „Tvořím grafiky způsobem, u kterého nevím, že by na světě používal kdokoli jiný: základ vzniká na iPadu - impulsivní kresby, skládané do větších příběhů. Digital art se pak přenese na kámen, kde se celek dál dopracovává a pak metodou klasické litografie tiskne.“
„Řeší to problém autorského originálu - počátek je sice digitální, ale výsledná grafika už je unikátní a neopakovatelná,“ vysvětluje Říha. „Meziproduktem přenosu na kámen jsou ofsetové plechy s nátiskem kreseb. Ty jsem teď domaloval do cyklu klasických olejomaleb. To je teď na výstavě poprvé, nové. Základ je sice stejný, ale obrazy se od grafik výrazně liší, je mezi nimi napětí, vztah.“
Mezi Říhovými obrazy zaujmou velkoformátoví Tučňáci, bizarní, přiznaně brueghelovský výjev, na který se lze dívat snad hodiny a stále nacházet něco nového. „První impuls byl poptávka, jestli nechci něco namalovat na stěnu baru, který procházel rekonstrukcí. Protože je to můj
oblíbený, svolil jsem. První zárodek ale byl jen malý výřez. Ve velikosti 4x3 metry by neobstál. Tak jsem začal přidávat, kreslit další a další tučňáky, Brueghela před očima. Protože se otevření blížilo a s ním i můj termín, kreslil jsem všude. Vítal jsem všechny podněty, co by ještě Tučňáci mohli dělat. Mnoho z mých přátel tam má ty svoje. A pak jsem samozřejmě citoval: Mít danou fyziognomii modelu je dobrá záminka hrát si s citacemi.“
Součástí výstavy jsou i Říhovy sochy a instalace. Vytvořené například za pomoci motorové pily. „Dělat sochy ze dřeva je pro mě jiná disciplína v tom, jak vyvolává otázku
ekonomičnosti: nutí mne zvažovat, jestli je pro mne právě tento tvar, tato kompozice tak důležitá, aby mi stála za hodiny řezání, než jí ze špalku dřeva vysvobodím.“
Jako málokterý výtvarník sleduje Rostislav Říha téma „praktičnosti“ svého díla: „Socha, která je jen socha, mi vlastně přijde málo. Jsem raději, když má nějakou další funkci, využití. Dělat rozměrný a těžký objekt jen proto, aby se na něj koukalo, mi přijde... jako plýtvání?“
Svá slova dokládá na vystavené soše-fontáně Drak: „Tahle fontána vznikala dlouho, doslova desítky let. První, hliněný model jsem zaformoval před asi třiceti lety. Po asi patnácti letech jsem vynaložil úsilí, podobné snaze archeologa, abych formu složil dohromady. Ale to jsem nevěděl, co je uvnitř. Pak jsem vytvořil betonový odlitek a asi tak deset let si umiňoval, že ho dotvořím do fontány s využitím železa.“
„Chci vyprávět příběhy,“ upřesňuje krédo expozice její autor. „Soubor této výstavy je výsledek procesu, mechanismu, který vytvářím, abych jeho prostřednictvím byl schopen vyprávět příběhy bohatší, než je kouzlo chvilky. Přitom nechci přijít o bezprostřednost skic. Kombinování a vrstvení médií a technik, jak ho tady ukazuju, pro mne představuje funkční způsob práce, který mi dovoluje z tisíců skic, které mám, destilovat finální tvary.“
