130 let
Václav Mareš v době, kdy hrál v seriálu Ulice.

Václav Mareš v době, kdy hrál v seriálu Ulice. | foto: Veronika Šimková, ČTK

Speciál

Rozporuplné osudy. Ten, kdo zrušil Grossmanův exil

Kultura
  •   8:00
PRAHA - Jako absolventa DAMU ho Jan Grossman angažoval do Divadla Na zábradlí, byl blízkým přítelem Václava Havla a svědčil mu na svatbě s Olgou. Herec Václav Mareš po roce 1968 položil stranickou knížku a znovu ji zvedl v 80. letech, aby se mohl stát ředitelem libeňského divadla. Hned po listopadu 1989 musel svůj post opustit bez pardonu.

Životní i profesní osudy Václava Mareše vybízejí k zamyšlení nad povrchními soudy, kterých se často všichni dopouštíme. Patří k nim i to, jak absurdně se psalo o jeho herecké dráze, když loni v květnu zemřel.

Seriál Rozporuplné osudy v LN

Osudy osobností české kultury ve 20. století ovlivňovaly dva totalitní režimy. Po válce, kdy konečně větší část Evropy tvořila svobodně, vznikla u nás další totalita a lidé dělali kompromisy, úlitby a křivili si charaktery. Letní seriál s názvem Rozporuplné osudy, který v LN vychází v úterý, nechce nikoho soudit, ale spíš připomenout, že skutečnost nikdy není černobílá a život se často skládá z mnoha paradoxů, které nikdo nedokáže předvídat. Více na www.lidovky.cz

O herci, který na Zábradlí hrál v Havlových hrách a pod Grossmanovou režií, v Libni ztvárnil řadu charakterních rolí a podílel se i na Dočekalově programu v Komedii v druhé polovině 90. let, jsme se v nekrolozích dočetli hlavně jako o Dědečkovi ze seriálu Ulice. Paměť divadla je stejně tak prchavá jako nespravedlivá.

Touha po ředitelském místě
Marešův návrat do lůna strany počátkem 80. let byl nepochybně motivován touhou po ředitelském místě v Divadle S. K. Neumanna a sluší se připomenout, že pro mnoho lidí této země byl vstup do nomenklatury nepřijatelný a dál už nebylo co řešit.

Kdo ale může zodpovědně prohlásit, že v jeho případě šlo jen o pustý kariérismus a že jeho snaha stát v čele důležitého pražského

Kluk z dělnické rodiny

Václav Mareš se narodil v jižních Čechách, ale vyrůstal v Sokolově, kam rodiče po válce odešli. Kolegyně Zdena Hadrbolcová říká, že jeho vstup do KSČ v mladém věku souvisel s prostředím, z jakého pocházel. "Byl to kluk z dělnické rodiny. Nikdy jsme o jeho členství ve straně nemluvili. Byl to můj kamarád a možná jediný člověk, u kterého mi to partajnictví nevadilo." Mareš se vyučil soustružníkem, ale hrál ochotnické divadlo. Nakonec se rozhodl, že se pokusí o přijetí na DAMU.

divadla nesouvisela s tím, že chtěl pomáhat těm, kterých si vážil ze starých časů, a kamarádům. I mladým rebelujícím talentům, kteří zrovna nebyli u soudruhů zapsaní.

Už dávno jsme se mohli přesvědčit, že i mnozí straníci, zvlášť v druhé polovině normalizace, kdy nastalo určité uvolnění, využívali svého postavení k prosazení věcí, které směřovaly proti režimu.
Svědectví hereckých kolegů, kterým Václav Mareš řediteloval, se vzácně shodují, že byl člověkem, pro něhož byl zájem divadla prvotní.

Na stranickém aparátu dokázal vyvzdorovat angažmá lidí, kteří byli v nemilosti. Především prosadil, aby se do Prahy z venkovského vyhnanství vrátil Jan Grossman. Ten přišel do Libně z Hradce Králové hned, jak se Mareš ujal ředitelování, v sezoně 1982/83.

Ke Grossmanovi se hlásil i v 70. letech
"O Janův návrat se snažil od počátku osmdesátých let, kdy o něm přesvědčoval tehdejšího ředitele libeňského divadla. Nakonec se mu to podařilo po několika neúspěšných pokusech u nadřízených úřadů. O rok později angažoval i mě. Vím, že to těžko obhajoval a ani uvnitř souboru si tím žádnou popularitu nevydobyl," vzpomíná Marie Málková, která se s Václavem Marešem poznala už za studií na DAMU a byla s ním v angažmá na Zábradlí.

Za Grossmanových časů Na Zábradlí. Marie Málková a Václav Mareš v Havlově Zahradní slavnosti.Ostatně Mareš se ke Grossmanovi veřejně hlásil v sedmdesátých letech, kdy byla situace daleko horší. V rozhovoru do Mladého světa o něm mluvil s úctou a nadšením, zatímco Grossman nesměl do Prahy pomalu ani strčit nos. Málkové svědectví potvrzuje i David Prachař, kterého Mareš angažoval z divadelní fakulty. Podle něj musel nejenom o Grossmana bojovat se stranickou buňkou v divadle, kterou v té době vedl Viktor Vrabec.

Jako ředitel za nás nastavoval záda
"Pana Grossmana si moc vážil, považoval ho za svého učitele. Měl takovou povahu, že když k někomu zahořel, byl mu pak věrný za všech okolností," vysvětluje Prachař a zdůrazňuje, že Mareš jako ředitel byl vždy korektní.

"Nastavoval za nás záda. Vzpomínám, jak jsme jeli s inscenací Klauni na zájezd do Lyonu. Byla to trochu absurdní akce, kterou inicioval jakýsi český emigrant a my jsme tam pak zůstali bez peněz. Ředitel se musel za všechno zodpovídat na partajním výboru, kde ho otravovali, to už si dnes neumí nikdo představit. Na libeňské divadlo byl pyšný, vyžadoval, abychom ho všichni chválili, měl i takový jemný stihomam, stále se mu zdálo, že ho chce někdo podkopat," říká Prachař.

Herec byl také svědkem Marešova nedobrovolného odchodu z divadla po listopadu 1989, říká, že to byla fatální tečka. "Jelikož byl

Havlův přítel

Na Zábradlí se také sblížil s Václavem Havlem, svědčil mu na svatbě s Olgou Šplíchalovou a nepřestal se s ním stýkat ani později, kdy byl Havel persona non grata.

schopný ředitel, tak dostal befel, že že má jít do Divadla E. F. Buriana a uvést ho do pořádku, protože v té době bylo v úplném rozkladu. Nechtělo se mu, ale šel, a aby tam nebyl opuštěný, poprosil mě a Honzu Nebeského, abychom se tam přesunuli s ním. To bylo rok před listopadem 1989. Pak přišla revoluce a on letěl hned. Ledva stačil říct, že bychom mohli konečně hrát Havla, a už ho divadelní revolucionáři sesadili. Bylo to také tím, že přišel do cizího prostředí, neznali ho a byl pro ně nomenklaturní kádr, kterého jim tam nasadila strana," vzpomíná Prachař.

Na rozdíl od jiných si to po listopadu vypil do dna
Podobně vzpomíná na Václava Mareše i jeho kolegyně Zdena Hadrbolcová. "Na rozdíl od mnohých jiných si to po listopadu vypil do dna, v Divadle E. F. Buriana s ním novopečení revolucionáři pěkně zatočili. Ustoupil a rozhodně nevykřikoval jako mnozí osmašedesátníci, že to tenkrát v mládí bylo v pořádku."

Když končil studia v roce 1963, měl už podepsané angažmá do Českých Budějovic. V té chvíli se mu ozval Jan Grossman, aby šel na Zábradlí. Strávil tam pět let a hrál v inscenacích, které se už dávno zapsaly do dějin českého divadla. "Poprvé jsme spolu hráli v inscenaci Hubalkovy hry Hrdinové v Thébách nebydlí, když zaskakoval roli Haimona. Pak jsme byli prvními Likvidačními tajemníky v Havlově Zahradní slavnosti a potom přišel Král Ubu, Proces, Vyrozumění a další," rekapituluje Marie Málková.

StB chtěla, aby na Havla donášel. Přestal se s ním stýkat
Během zahraničních zájezdů Zábradlí byl prý Mareš svědomitým dokumentátorem, z diet si koupil magnetofon a pečlivě vše zaznamenával, dojmy, setkání, ohlasy na představení. Hadrbolcová zase nemůže zapomenout na jeden okamžik v Zahradní slavnosti. "Dodnes ho vidím, jak skočil rovnýma nohama na stůl."

Na Zábradlí se také sblížil s Václavem Havlem, svědčil mu na svatbě s Olgou Šplíchalovou a nepřestal se s ním stýkat ani později, kdy byl Havel persona non grata. Jezdil za ním na Hrádeček, což si mnozí bývalí kolegové netroufli. Pak ho opakovaně kontaktovala StB a tlačila na něj, aby o Havlovi podával zprávy. Podle syna Martina situaci vyřešil tím, že za Havlem přestal jezdit, ale jestli se po listopadu setkali a vysvětlili si něco, už neví.

Zábradlí opustil v době, kdy byl odtamtud vyhozen Jan Grossman. Dostal nabídku do Divadla S. K. Neumanna v Libni. Chtěl hrát tradičnější repertoár, což se mu splnilo jen zčásti, ředitelování ho od hraní odvádělo. V Libni stále panovala jakási představa, že se zde – na periferii – má dělat lidové divadlo.

Lidovosti na hony vzdálen
Pod Marešovým vedením tento příkaz příliš neplatil. "Poskytl první prostor Janu Nebeskému, kterého než jsme udělali Goetheho Stellu a Ibsenovy Přízraky, nikdo neuznával," říká Hadrbolcová. I Jan Grossman pochopitelně v Libni režíroval hry, které byly lidovosti na hony vzdálené, třeba Websterovu Vévodkyni Amalfi či Bontempelliho Naši Deu. Mareš také věděl o překladech, které se uváděly pod krycími jmény.

Přečtěte si další Rozporuplné osudy

Po listopadu 1989 odešel na nějaký čas od herectví. "Bylo to pro něj hodně težké období, zařadili ho mezi ty, kteří s rudou knížkou dělali kariéru. Doba byla nekompromisní. V jeho případě šlo o nespravedlnost, byl slušný člověk a dobrý ředitel. A nikdy za jeho života se mu v tomto směru nedostalo satisfakce," uzavírá David Prachař.

Postupně si ale na Václava Mareše vzpomněl dabing a hlavně jej angažoval Michal Dočekal v Divadle Komedie, hrál v jeho inscenacích (Sen noci svatojánské) i v režiích Jana Nebeského (Stavitel Solness), posléze i v Rokoku, kde se dal dohromady s mladou partou divadelníků – Tomášem Svobodou, Thomasem Zielinským, kteří vyznávali provokativní politické divadlo.

"Rád jsem hrál, ale choroby jsou uličnice"
Hrál tu například prezidenta Bushe v moderní verzi Orestei situované do Iráku, v Klestilové kabaretu o současné politické scéně Má vlast. Jednou z jeho posledních rolí byl Polonius v Krobotově Hamletovi v Dejvickém divadle. Postavě, již pojal civilně, vtiskl nečekanou až směšnou starostlivost a umanutost.

Své kolegyni Michaele Bendové, která mu vyslovila obdiv nad touto rolí v době, kdy onemocněl, odepsal: "Já to rád hrál, a tak se mi taky stýská, ale choroby jsou uličnice." Nakonec se tedy vrátil k herectví. Úspěšně. Podle Zdeny Hadrbolcové by za normálních časů stejně byl šéfem. Ale copak ve 20. století u nás někdy byly normální časy?

Autor: Jana Machalická
  • Vybrali jsme pro Vás