Letos jste vydali dva alba, natočená s americkými hudebníky. Vaše osobní kontakty s nimi jsou ale staršího data. Jak jste se seznámili?
V roce 2017, kdy jsem byl v Mississippi poprvé, jsem se vydal do míst, kde se blues ještě pořád hraje doma, na večírcích, před domem… To je hill country blues scéna, která mě zajímala už od konce 90. let, kdy se začaly objevovat fantastické, syrové a v podstatě revoluční nahrávky R.L. Burnsidea, Juniora Kimbrougha a dalších. Na doporučení Cedrika Burnsidea jsem navštívil různá místa, kde se hraje a kde se lidé, kteří mají rádi blues, setkávají, je to vlastně taková bluesová komunita. Když zjistí, že jste tam proto, že máte rádi totéž co oni, přijmou vás jako vlastního, jsou otevření a rádi svoji hudbu sdílí. Tak jsem se postupně seznámil s Duwaynem Burnsidem, Kennym Brownem, dnes již nežijícím Davidem Kimbroughem Jr, R.L. Boycem, Little Joe Ayersem… Pak už se ty události a kontakty na sebe nabalovaly celkem přirozeně a vyústilo to až v nahrávání ve Water Valley v Mississippi v červnu 2019.
Jan Švihálek (1972)Brněnský kytarista, zpěvák, skladatel a textař V roce 1995 založil dodnes působící skupinu Hoochie Coochie Band, vycházející převážně z odkazu městského blues 50. let. Od roku 2015 vede skupinu Band of Heysek, zaměřenou na autorskou tvorbu ovlivněnou těmi nejsyrovějšími odnožemi amerického blues, zejména současné elektrifikované podobny tzv. hill country blues z oblasti Mississippi. Skupina debutovala v roce 2017 albem Shovel & Mattock, o dva roky později jej následovalo I'm Glad I Met You. V roce 2017 se Švihálek vydal do Mississippi, kde se mu podařilo navázat kontakty s místní muzikantskou komunitou. O dva roky později sem přijel s celou kapelou, koncertovali na jednom z místních festivalů a natočili dvě alba. Na jaře 2020 vyšlo album Juke My Joint natočené s legendárním kytaristou a zpěvákem R.L. Boycem, který byl v roce 2018 nominován na Grammy (již mu nakonec „vyfoukli“ Rolling Stones), v těchto dnech vyšlo album Bad Ideas, na kterém Švihálkovy písně s Band of Heysek hraje kytarista Kenny Brown. V mimohudebním životě je Jan Švihálek ředitelem prestižní soukromé školy International School of Brno. |
Bylo toto nahrávání v plánu, když jste do USA jel podruhé, už s celou kapelou?
Nahrávání jsme měli naplánované, měli jsme zamluvené studio na dva dny, byli jsme domluveni s Kennym a tak nějak předběžně i s R.L. Boycem, že by se k nám přidali, ale problém byl v tom, že jsem neměl nic moc připraveného, žádný konkrétní plán. Většinu textů, které teď vyšly na albu Bad Ideas, i některé další, které R.L. použil na Juke My Joint. Vydaném na jaře, jsem napsal během šesti hodin letu ze Seattlu do Nashvillu. Přepnul jsem se do nějakého „grafomanského módu a najednou to ze mě všechno lezlo. Pak jsme to zkusili naroubovat na hudbu, kterou jsem měl připravenou v šuplíku a najednou jsme zjistili že většina z toho dobře funguje. Já obecně rád skládám tím stylem, že hudbu kombinuji s hotovými texty, je to zajímavější, než hrát „jádyjády“ na kytaru a do toho zpívat ve stejném rytmu „pádypády“.
Takže jsme vyrazili do studia, první den jsme nahráli naše autorské album Bad Ideas, kde fantasticky hraje druhou kytaru Kenny Brown, a druhý den byl totální free style, kdy přijel R.L. Potvrdil nám, že se za námi staví ve studiu, když jsme se potkali týden předtím na festivalu North Mississippi Hill Country Picnic, kde jsme taky hráli. S našimi nápady nás poslal do háje („I don’t know how to play this shit, I’ll do it my way“) a v podstatě jsme hráli celý den jeho písničky, do kterých zpíval svoje i moje texty.
Čili hodně improvizované nahrávání.
Ve studiu byl obrovský tlak a soustředění, protože s takovými lidmi se do studia nedostanete každý den a nechcete to zvorat. Najednou to na mě všechno hrozně dopadlo, jakási zodpovědnost a zároveň vděk za tenhle úžasný moment. Celé to napětí se nám ale podařilo myslím totálně přetavit do pro mě až brutálního soustředění, cítil jsem se trošku jak v tranzu. Je zajímavé, kam člověka může soustředění a úplné odevzdání se dostat.
Vy máte s nahráváním v českých studiích bohaté zkušenosti. Je v něčem zásadní rozdíl oproti nahrávání ve Spojených státech?
Analogové nahrávání je tam samozřejmost. Samozřejmě ne všude, ale pokud jdete někam, kde se nahrává blues nebo rock’n’roll, tak v podstatě nahrávání na pásy a pořádná, většinou léty prověřená nahrávací konzole jsou standard. Ve studiu byly skvělé nástroje, my s sebou neměli ani vlastní paličky. Studio připravené na společné nahrávání, takže všechno oddělené, ale všichni na sebe vidí a během hraní spolu komunikují, to je taky standard. Se zvukem se moc nemažou. Mixuje se někdy v reálném čase, takže dobrý zvukař, což ten náš, Bronson Tew, byl, se tak trochu stává členem kapely. Máte tak dva až tři pokusy abyste písničku zahrál dobře, pak se jede dál. Jak říká Neil Young, „pokud to na pár pokusů neumíš zahrát dobře, tak ve studiu nemáš co dělat“.
Neměl Kenny Brown tendenci do vašich autorských písní na albu Bad Ideas nějak zasahovat?
Prestože je to legenda, která hrála víceméně na všech zásadních albech R.L. Burnsidea i Juniora Kimbrougha, je Kenny velice skromný chlapík. V podstatě jsme mu dali, co se týče jeho kytary, naprosto volnou ruku. Ani v jednom momentě jsem neměl potřebu mu cokoliv vysvětlovat, kromě toho, že jsme si řekli tóninu a případně sled akordů. Jeho hra je nesmírně intuitivní, jako kdyby přesně věděl, co přijde, i když ty písničky nikdy předtím neslyšel. Jeho kytara se proplétá tou nahrávkou, harmonicky to vyplňuje, je to pro mě radost poslouchat.
Odnesl jste si ze spolupráce s R. L. Boycem a Kennym Brownem něco konkrétního pro svoji hudební dráhu?“
Kde začít? Je to samozřejmě ohromná zkušenost, obrovská radost a čest, spolupracovat s takovými osobnostmi. Když mi R.L., nominant ceny Grammy v kategorii Blues, řekl, že se mu líbí moje texty a jestli je může použít, tak jsem nevěřil vlastním uším.
Po hudební stránce mě asi nejvíc ovlivnilo to, jak hluboce je ta hudba, kterou dělají, postavená na rytmu. Vůbec ne na nějakých velkých instrumentálních dovednostech, spíše na hypnotickém, tranzovém rytmu. Podle mě, lidová hudba mnoha kultur toto obecně v sobě má, tu sprituální, meditativní sílu. Boyceova hra a zpěv například jsou mnohem blíže kořenům africké hudby, než tomu tradičně pojatému „pochodovému“ blues, které se občas taky promění v závody v rychlosti nebo krkolomnosti hry na kytaru. Groove je prostě král!
Ale ještě to má jednu, pro mě zcela zásadní rovinu. V rámci toho, co dělám, jakou hudbu už dlouho miluju a hraju, se díky spolupráci a dovolím si říct i díky kamarádství s R.L. Boycem a s Kennym cítím vlastně úplně nejblíž tomu „prameni“, jak je to jen možné. Když jsme spolu, jen tak si povídáme nebo hrajeme, je to pro mě strašná síla. Jako by byl člověk napojený na něco strašně zásadního, cítíte se součástí něčeho, co vás přesahuje, snad historie… Zní to možná divně, ale je to něco, co mi dává sílu a tomu, co dělám, smysl.
Už se vám podařilo zprostředkovat koncertní návštěvu některých amerických hudebníků včetně R. L. Boyce a Kennyho Browna v Česku. Máte v tomto ohledu nějaké další plány?
Máme, ale spíš v opačním směru: už zase vymýšlíme, kdy pojedeme do Holly Springs, Oxfordu a do Coma navštívit naše kamarády a zahrát si na nějakém festivalu. Je teď na cestování a hraní špatná doba, ale věřím, že brzo vyrazíme do Big Bad Breakfest na snídani s naším kamarádem Chuckem L a někdo od vedlejšího stolu ji za nás zaplatí… Docela se nám po Mississippi stýská.
