S hraním je to jako se sexem

* Jak jste se k roli Silase dostal? Zavolal vám Ron Howard a řekl: „Ahoj, budu natáčet film Šifra mistra Leonarda, nechceš si v něm zahrát?“
Ano, v podstatě to tak nějak proběhlo. Ron mi doopravdy zavolal a řekl: „Paule, natáčím film podle Šifry mistra Leonarda, nechtěl by sis v něm zahrát?“ Váhal jsem asi pětinu sekundy. Myslím, že každý herec, který by podobnou nabídku odmítnul, by měl jít domů a dlouze tam popřemýšlet o tom, jestli si vybral správnou profesi.

* Znal jste tehdy předlohu?
Ke čtení knihy jsem se dostal až těsně před samým scénářem - mluvil jsem s Ronem, a ten mi řekl, že pošle scénář, takže jsem si samozřejmě hned koupil knihu a pustil se do ní. A je to opravdu strhující čtení - dáte se do toho, a za dva dny ji máte přečtenou. Pak jsem dostal do ruky scénář, a ten byl velmi, velmi podobný.

* S režisérem Ronem Howardem jste už pracoval na filmu Čistá duše. Mělo to na rychlost vašeho rozhodnutí nějaký vliv?
Rád pracuji se stejnými lidmi, u hraní hodně záleží na tom, aby se člověk dokázal uvolnit. Takže se snažíte lidi okolo sebe poznat, což může trvat i několik týdnů. A scény, které vznikly v průběhu těch prvních týdnů, pak docela rád přetáčím. U tohoto filmu jsem se cítil v pohodě už od začátku. Připadalo mi to jako natáčení nějakého malého, intimního, nezávislého filmu, protože jsem tam byl jenom já, Ron a štáb. Mé scény nebyly nijak přelidněné, protože hraju vraha... To znamená, že jsem byl ve většině záběrů buď sám nebo s jedním člověkem, kterého jsem měl zabít.

* Jak jste vycházel s Tomem Hanksem? Projevuje se na něm, že je jednou z největších hvězd současného filmu?
Je to nesmírně příjemný a vtipný člověk. Chce přijít na plac a odvést svou práci. A snaží se, abyste to cítili stejně a ještě se při tom dobře pobavili. Jednou jsem ho zahlédl, jak si něco tužkou dopisoval do scénáře. V té chvíli jsem trochu zpanikařil, protože jsem propadl přesvědčení, že si dělá poznámky a doplňuje nebo pozměňuje různé věci kvůli tomu, že jsem něco zvoral. Tak jsem se ho zeptal a on mi odpověděl: „Ne, to ne. Většinou hraju přesně tak, jak to scenárista napíše do scénáře, ale aby se neřeklo, že jsem málo kreativní, posunu tuhle čárku.“ Je opravdu vtipný a veselý. Vůbec celé natáčení bylo naprosto v pohodě. Nikdo necítil žádný tlak, od rána do večera nad námi nestáli producenti. Myslel jsem si, že nás budou celou dobu bedlivě sledovat, ale oni do natáčení skoro vůbec nezasahovali.

* Film se natáčel na několika různých místech. Kam jste se v rámci natáčení vypravil vy?
Byl jsem chvíli v Paříži a pak v Londýně, kde jsme toho natočili drtivou většinu.

* Ve filmu máte jako Silas náročnou masku, hrajete albína. Máte i červené oči?
Ne, červené oči jsme nakonec nepoužili, působily příliš rušivě. V knize to můžete zmínit a už se k tomu nevracíte, takže to čtenář pustí z hlavy. Ale pokud to máte pořád před sebou, honí se vám tři čtvrtiny filmu hlavou: „Červené oči! Ježíši, on má červené oči!“ - místo toho, abyste poslouchali, co Silas říká, nebo vnímali, co dělá. Nakonec jsme použili velmi světlý odstín očí, který je u albínů i častější. Maskérka přišla s poměrně složitou procedurou, díky níž pak ale maska nepůsobila jako laciné divadelní líčení. Nejdřív mi nanesli na kůži světlezelenou barvu, na ni pak takovou bílou směs, a jelikož to pak vypadalo hrozně mrtvolně a nereálně, dokreslila mi maskérka ještě různé žilky, aby kůži přivedla zpět k životu. Mezitím jsem ještě dostal paruku a každý druhý den mi museli obarvit řasy a obočí, protože to hrozně rychle slézalo. Takže nejdřív paruka, pak zelená, pak bílá, pak kresby žilek a nakonec ještě další vrstva bílé pomocí airbrush malby, aby se žíly určitým způsobem zapustily a působily dojmem, že jsou uvnitř kůže. No a to celé trvalo dvě a půl hodiny - a to mluvím o dnech, kdy jsme dělali jen obličej. Pokud jsme se připravovali na scénu, v níž jsem nahý, protáhlo se to kvůli výrobě všech těch jizev skoro na sedm hodin.

* Zkoumal jste podrobněji zvyky mnichů nebo sebetrýznění?
Nějakou dobu jsem s mnichy strávil, ale hovořit o tom, jak jsem do postavy pronikal, je pro mě docela těžké. S fyzickými proměnami je to mnohem jednodušší. Věci, které vám pomáhají se s postavou ztotožnit, vám někdy docházejí, třeba když sedíte na záchodě, nebo se jdete ráno proběhnout. Často se mi stává, že se mi v hlavě promítají stejné věci, jako by se mohly promítat i oné postavě. Nevím, jak to přesně vysvětlit. Je to takový pocit, jako by se náhle intenzivně projevil jeho vnitřní život. Nedokážu ani popsat, jak jsou tyhle záblesky užitečné. Jsou neuvěřitelně detailní. Je to velice propracovaná vize uvnitř hlavy, kterou zřejmě ani nelze popsat. Leda že bych použil svou oblíbenou analogii, že hraní je jako sex: je to skvělé v okamžiku, kdy se tomu věnujete, ale dopodrobna to rozebírat už tak příjemné není.

* K Silasově výbavě patří i podvazek z ostnatého drátu...
Je to „celise“, což je skutečně něco jako podvazkový pás vyrobený z ostnatého drátu. Nic, co by spadalo do kategorie pohodlného oblečení pro volný čas... Myslím, že původní úmysl byl takový, aby to lidé nosili v rámci pokání třeba hodinu. To je pro něj ale málo. Ostatně, když si prohlédnete jeho záda, bude vám ihned jasné, že se do toho pustil s nadstandardní vervou.

* Takže bere bičování vážně?
Bere to velmi vážně. Pociťuje nesmírnou bolest a tyhle rituály mu poskytují obrovské uvolnění. A hlavní je, že se vůbec nešetří - to mi připadá fascinující. Představte si tu vůli, kterou musíte mít k tomu, abyste si způsobili takovou bolest. Znovu a znovu a znovu. Kdybych se měl takhle trýznit já, měl bych asi nutkání jet jenom na půl plynu. Ale on do toho dává veškerou sílu, jako kdyby bičoval někoho jiného. Nebo jako kdyby bičoval někdo jiný jeho samého.

* Z čeho byla vyrobena „celise“, kterou jste nosil ve filmu? Předpokládám, že na vás nevěšeli skutečný ostnatý drát...
Ne. Jsem herec, ne masochista. Příliš se to neliší, akorát že ty ostny, které by se mi jinak zapíchly do nohy, byly velice krátké a zbroušené. Tím, že tlačily na kůži, vzbuzovaly dojem, že do ní skutečně pronikají.

* Asi jste se při natáčení podobných scén necítil příliš pohodlně nebo ano?
No, není to ta nejpříjemnější věc na světě, ale dostat spoustu peněz za trochu nepohodlí je docela v pořádku. To beru. Do toho bičování musíte dát skutečnou sílu, aby to působilo realisticky. Místo kožených pásků se ale mrskáte velmi lehkým materiálem. Nedá se říct, že by to vůbec nebolelo, ale neodtrhává vám to kůži, což je z mého pohledu docela fajn.

* Už jsme mluvili o maskách, jejichž nanesení trvalo dvě a půl, respektive šest a půl hodiny v případě, že se týkaly celého těla. V oblečení pak už asi nebyl takový problém?
Bylo to šest a půl hodiny práce tří lidí, kteří museli zreplikoval celý „bělicí“ proces, a pak mi ještě dokreslit na záda ty šrámy. Co se týče kostýmů, bylo to opravdu extrémně jednoduché, nebyly to žádné velkolepé módní kreace.

* Nicméně, i tak se ukázala být jistá součást obleku strůjcem největších problémů. Velkou nepříjemnost vám prý způsobily sandály.
Natáčeli jsme záběr, u nějž si nejsem ani pořádně jistý, jestli se vůbec dostal do finálního sestřihu. Pokud ne, budu asi muset Rona Howarda zabít. Šlo v něm o to, že jsem běžel dolů po točitých schodech, jejichž prostředkem spouštěli dálkově ovládanou kameru zavěšenou na drátech. Natáčeli jsme ten záběr pořád dokola, zabírali mé utíkající nohy z různých úhlů. Při natáčení podobných záběrů je třeba, abyste byli co nejblíže, takže jsem běžel po vnitřním obvodu, kde jsou schody nejužší. No a při úplně posledním záběru - ano, stane se to vždycky při tom posledním - jsem upadl a přistál na kotníku, ve kterém mi dost hrozivě křuplo. Akiva (scenárista Goldsman, pozn. red.) a kameraman mi přiběhli na pomoc. Viděl jsem, jak začali hekticky připravovat náhradníka a potom jsem slyšel, jak někdo křičí: „Zdravotník!“

* Takže priority štábu byly zřejmé.
Ano. To je ten podělaný showbusiness. Celé to funguje jako skvěle namazaný stroj. Mí přátelé u mě byli během dvou sekund, ale někoho asi napadlo: „Hm, pojďme připravit dvojníka, tenhle už se nezvedne.“ A teprve pak přišel čas na myšlenku: „Asi bychom měli zavolat lékaře.“ Pak jsem se dostal k Ronovi a řekl jsem mu, že je mi to hrozně líto, ale bohužel s tím kotníkem už nemůžu pokračovat. No a on mi řekl... Víte, spousta lidí to o něm neví, ale má smysl pro škodolibý humor. Řekl mi: „Mám tě moc rád, ale když jsi začal padat, rychle jsem si v hlavě spočítal, jestli bych ten film mohl dotočit bez tebe. A vyšlo mi, že jo. Kdybys to nepřežil, nedělalo by mi problém se bez tebe obejít.“

* Docela šibeniční humor...
Ano, Ron má místy velice suchý, téměř britský smysl pro humor. Ale všichni na mě byli moc hodní a dokonce se mnou jeli do nemocnice.

* Jak natáčení pokračovalo?
Měl jsem dvoudenní přestávku a pak mi dali sádru. Byl to takový hypermoderní typ, který si můžete sundávat a zase nasazovat... Tak jsem zkrátka ve filmu trochu povyrostl a musel jsem mít trochu delší šaty. Silas ale naštěstí trochu kulhá v důsledku „celise“, takže jsem mohl i docela věrohodně chodit.

* Takže jste se celý zbytek natáčení odkulhal na jedné noze?
Ano.

* Měl jste ten kotník doopravdy zlomený?
Něco takového. Šlo tuším o to, že se jedna z těch menších kostí vyloupla z chrupavky. Takže ano, byla to zlomenina, ale ne přímo hlezenní kosti.

* Dokončili jste film, vrátili jste se do reality a najednou se na vás ze všech stran začaly valit články, že katolíci jsou rozzuření tím, jak příběh údajně napadá jejich náboženství. Jak se s tím vyrovnáváte?
Setkal jsem se s takovými tvrzeními, ale ne už s žádným skutečným katolíkem, kterého by to opravdu uráželo. Docela by mě zajímalo, jestli je jich jen pár, nebo víc, a o koho vlastně jde, protože když jsem četl tu knihu já, připadalo mi docela zřejmé, že jde o dobrodružný thriller, ne o filozofické pojednání od Immanuela Kanta. Jeho účelem bylo pobavit, ne poskytovat osvětu v oblasti křesťanských hodnot. To je můj názor. Nikdy jsem neměl šanci si promluvit s někým, koho by to opravdu urazilo, což je škoda, protože by to mohla být velmi zajímavá konverzace, v jejímž průběhu bych to konečně mohl pochopit.

* Co máte v plánu dál?
Afriku. Jedu do Afriky, kde se budu poflakovat u natáčení filmu Blood Diamonds. Spolu s Edem Zwickem a Leonardem di Capriem v něm hraje má žena (Jennifer Connelly, pozn. red.), já tam budu dohlížet na děti. Budu jako opravdová manželka! Slíbil jsem Jennifer, že dokončím film Firewall, na kterém jsem pracoval, a pak si dám rok pauzu, aby mohla pracovat zase ona. Pak ale přišla Šifra mistra Leonarda a ona mi řekla, že takovou šanci nesmím promarnit, že ještě rok vydrží. Takže teď je na řadě ona.