S karimatkou za operou. Hudební výlety v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Operní výlet do Divoké Šárky letos patřil k začátku školního roku už po dvanácté. Tentokrát se putovalo se Dvě vdovami Bedřicha Smetany. V ničem si nezadaly s předchozími léty. Do prostoru někdejšího přírodního divadla opět zamířilo přes 15 tisíc lidí. A to i přes to, že dnes údolí, kde byl v prvních desetiletích minulého století zbudován amfiteátr pro deset tisíc sedících a osm tisících stojících diváků, stále zůstává zarostlé lesem a houštinami a místo na sezení v prudké stráni je potřeba očistit od větví, šišek nebo planých jablek. A se musí šlapat notný kus pěšky.

Opera pod širým nebem: publikum sleduje představení opery Dvě vdovy Bedřicha Smetany v Divoké Šárce.

Operní výletníci se poznají už v metru nebo v tramvaji díky svému vybavení karimatkami nebo nejrůznějšími sedátky. Zkušení radí začátečníkům, někteří zasvěceně mluví o tenoristovi Alešovi Brisceinovi s hrdostí na jeho tuzemské i zahraniční úspěchy, jiní se ptají, co je to tenor a přiznávají, že se za operou takhle vypravili poprvé a do normálního divadla by asi nešli. A cestou zpátky se dělí o své zážitky – operní nadšenci mluví uznale o tom, jak Janě Sibeře vyšly koloratury, hlavně dětem se líbil kočár tažený koňským dvojspřežím nebo lovecký pes, jiní si do mobilu ulevují, že za pokus to stálo, ale nějak moc se tam prý zpívalo.

Ať tak nebo tak – z šáreckého divadla se stalo novodobé operní poutní místo a Jana Divišová a Renée Nachtigallová, obě neúnavné organizátorky této akce, která se zpočátku zdála naprosto bláznivá, to mají zřejmě tam nahoře dobře zařízené - za celých těch dvanáct let ani jednou nepršelo. Obě „tvrdošíjně“ sázejí na českou operu – Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka. Je až překvapivé, kolik titulů české operní klasiky se hodí do scenérie palouku s horizontem lesa v pozadí – Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, Libuše, Dalibor, Hubička, Čert a Káča. Tuto plejádu letos nově rozšířily Dvě vdovy. A i když by se na první pohled mohlo zdát, že se tato salónní veselohra na palouk, na kterém jinak řádí kanci, nehodí, opak byl pravdou. Ostatně Dvě vdovy se odehrávají na venkovském statku obklopeném lesem, kde pytlačí Ladislav, aby se dostal k ženě/vdově svého srdce. Jako vždy, klíčem byla nápaditá režie Jany Divišové a Renée Nachtigallové včetně choreografie Kateřiny Dedkové. Bylo stále se na to dívat. Pro takto specifický prostor bez opon, světel, tahů a dalších divadelních „kouzel“ totiž paralelně rozehrávají hned několik prostředí. V centru byl salón – v něm energická Karolína sopranistky Jany Sibery peskovala svého účetního, který pořádá lejstra na vysokém úřednickém stole, dělala si legraci z neohrabaného a nedůvtipnému Mumlala v podání basisty Luďka Veleho a podrobila výslechu „pytláka“ Ladislava. Ten v podání Aleše Brisceina zkouší své lovecké štěstí z posedu, zatímco jeho skutečný cíl, vdova Anežka, sopranistky Dany Burešové si před zrcadlem svého budoáru odmítá vyměnit černé šaty za veselejší. A Ladislav je pak coby potrestaný pytlák umístěný v pánském pokoji po zemřelém plukovníkovi. Dožínky slaví chasa a spousta dětí kolem snopů na louce, kam mezi ně přijede Karolína na kočáře s dvěma koňmi. To vše navíc v kostýmech Josefa Jelínka, které navozují měšťanskou atmosféru Smetanovy doby.

Opera pod širým nebem: Dvě vdovy Bedřicha Smetany v Divoké Šárce.

Dirigent Jan Chalupecký už má s těmito podmínkami zkušenosti. Stejně jako zvukaři, aby vyšlo nazvučení tak atypického prostoru. A členoé orchestru, sboru i baletu Opery Národního divadla v Praze snášejí i slunce, které na ně nemilosrdně pařilo. Jistě, ne vždy se tak úplně daří souhra, ale to v tomto případě vůbec není podstatné. Všichni sólisté v partech, které rozhodně nepatří ke snadným, se doslova rozdávají a své nadšení přenášejí na diváky. I oni si operu v šáreckém údolí oblíbili – to by tu nevystupovali opakovaně. Všichni podléhají neopakovatelnému kouzlu produkce v přírodě před pozitivně naladěným publikem v počtu 15x vyprodaného Národního divadla.

Dvořák v dýmu parní lokomotivy

Dvořákovu Prahu, dominantu zářijového hudebního života s věhlasnými orchestry, dirigenty a sólisty, už počtvrté předznamenal nedělní výlet. Byl to skvělý nápad, uvést festival ouverturou, která vede po stopách Antonína Dvořáka. Jedinečným způsobem propojuje génia míst spojených s jeho životem a dramaturgicky důmyslně zvolený program, jak jej zasvěceně a vtipně s řadou zajímavých historek z Dvořákova života uvádí americký muzikolog David R. Beveridge. Letošní putování směřovalo do Nelahozevsi, Dvořákova rodiště.

Nedílnou součástí ouvertury byla tentokrát už cesta. Vedla po železniční trati, jejíž výstavbu právě přes Nelahozeves malý Antonín zažil. A jelo se vlakem, tedy dopravním prostředkem, který Dvořák od svých deseti let obdivoval jako jeden z vrcholů tehdejší techniky tak vášnivě, že by prý dal všechny symfonie za to, kdyby vynašel lokomotivu. Mocně odfrkující parní stroj táhl drkotajícími vagóny, na jejichž dřevěných lavicích mohl Dvořák sedávat. První koncert nedělního výletu se konal v dřívějším tanečním sále „kontribuční chalupy s vejsadní hospodou“, dnešním Památníku Antonína Dvořáka, kde Dvořákovi rodiče provozovali pohostinství a kde se Antonín jako první z devíti dětí 8. září 1841 narodil. Program byl příhodně zaměřen na hudbu, která budoucího skladatele v Nelahozevsi do jeho dvanácti let obklopovala.

Dvořákova Praha – festivalová ouvertura. David Mareček – klavír, Ivo Kahánek – klavír.

Otcovský inspirační vliv představil citerista Michal Müller. František Dvořák totiž po osmiletém vandrování přinesl domů citeru, v té době módní a v „lepších“ měšťanských rodinách oblíbený nástroj – vždyť kdo by nechtěl hrát jako císařovna Sissi! A je pravděpodobné, že na tuto kombinaci kytary a harfy mohl prvorozený syn slýchat nejen tatínkovu oblíbenou „Já mám malovanou vestu“ nebo carskou hymnu, ale třeba i otcovy vlastní valčíčky ve straussovském stylu, tak typické právě pro citeru.

Druhý okruh hudby, který pilný školáček znal díky Josefu Spitzovi, učiteli z místní jednotřídky a regenschorimu v kostele sv. Ondřeje, zastoupila Spitzova mozartovská árie na latinský duchovní text. Ukázka úplně jiné hudby, která během Dvořákova dětství zněla Nelahozevsí, totiž písničky italských dělníků, kteří sem byli povoláni kvůli kopání železničních tunelů, chyběla. Ale představu o dalším inspiračním zdroji – totiž hudbě na tanečních zábavách ve Dvořákovic nelahozevské hospodě, si podle Beveridge bylo možné udělat z Dvořákových dvou raných polek, které zkomponoval jako náctiletý. A sympatický koncert vyvrcholil Cigánskými melodiemi, kompletním písňovým cyklem, ve kterém Dvořák přetavil nejen tyto dětské vlivy do svého kompozičního mistrovství. Nápaditě koncipovaný program navíc prozářila interpretace mladého barytonisty Romana Hozy, klavíristy Lukáše Klánského a klarinetisty Jana Macha.

Nedělní výlet pak pokračoval na lobkowiczkém zámku. Jako malý kluk z chudé rodiny se tam Dvořák zřejmě nedostal, zato když v roce 1889 parní vlak přivezl už slavného skladatele do jeho rodného města, čekalo ho tu oslavné přijetí. Koncert na knížecím zámku tehdy připravily chovanky zdejšího dívčího ústavu a podle dobového tisku to byla roztomilá podívaná na mládím zářící a zdravím kypící falanx koncertistek, a dokonce i sám Mistr na krásném Bösendorferu improvizoval na motivy z Jakobína. Na koncertě Dvořákovy Prahy ke klavíru zasedli Ivo Kahánek a David Mareček a z tehdejšího rozsáhlého programu ve verzích pro čtyři ruce zazněla Slovanská rapsodie č. 1, Slovanský tanec č. 8 a ouvertura Můj domov.

I když na „výlet“ zaoceánským parníkem po Dvořákových stopách do New Yorku hned tak nedojde, jak si povzdechl Robert Kolář, ředitel Akademie klasické hudby, která Dvořákovu Prahu pořádá, z nedělních ouvertur se stala báječná tradice. Stejně jako před čtyřmi lety na zámku v Lužanech manželů Hlávkových, pak ve Zlonicích a loni ve Vysoké u Příbramě a v Třebsku, i tentokrát zapůsobila magická síla autentičnosti při bezprostředním nahlédnutí do běžného života chlapce, který se z chudobných poměrů vypracoval na génia světové hudby.

Ouvertura je také už tradičně krásnou příležitostí pro vyhlášení Ceny Antonína Dvořáka. Jejím prostřednictvím Akademie klasické hudby, pořadatel festivalu Dvořákova Praha, oceňuje od roku 2009 osobnosti, které se zasloužily o českou klasickou hudbu. Letošním laureátem se stal legendární brněnský basista Richard Novák. Skvělý hold jeho pěveckému umění i nádherný dárek k 85. narozeninám stále ještě aktivního a charismatického sólisty!

Inspirace na dny příští

Dvořákova Praha : Pavel Černoch – tenor, Ivo Kahánek – klavír. Antonín Dvořák: Cypřiše, písňový cyklus, B. 11Johannes Brahms: Die Mainacht, op. 43/2; Wie bist du, meine Königin, op. 32/9; Es träumte mir, op. 57/3; Nachtwandler, op. 86/3Richard Strauss: Ich trage meine Minne, op. 32/1; Heimliche Aufforderung, op. 27/3; Zueignung, op. 10/1. Anežský klášter, neděle 11. září 2016 20:00 h.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut. Osoby a obsazení: Manon Lescaut (Mirella Freni), Des Grieux (Luciano Pavarotti), Lescaut (Dwayne Croft), Geronte di Ravoir (Giuseppe Taddei), Edmondo (Ramón Vargas), Hudebník (Cecilia Bartoli), Taneční mistr (Anthony Laciura), Hospodský, Námořní kapitán (Federico Davia), Seržant (James Courtney) a Lampář (Paul Groves). Hraje Orchestr Metropolitní opery v New Yorku, řídí James Levine. Připravila a uvádí Helena Havlíková. Český rozhlas Vltava, sobota 10. září 2016 20:00 h.