S Madonnou se nevyjednává

Vychází v době, kdy je Madonna na dalším světovém turné, které se 6. a 7. září zastaví v Praze.

Přinejlepším průměrná Na své první živé CD vybrala Madonna čtrnáct písní. Nechybí tu osvědčené skladby Vogue, Like A Prayer, Into The Groove, Music a Holiday, všechny v hudební režii Madonnina spolupracovníka Stuarta Pricea. Zařazena je i notoricky známá, naivní Lennonova Imagine; v úvodní skladbě Beast Within zas Madonna zarecituje pasáž z apokalyptické Knihy zjevení.

Záleží na úhlu pohledu, jestli tuto Madonninu epochu považujeme za výraz hledačství, pseudonáboženský kýč či případně za obojí. Deska je ale také záznamem fantastické atmosféry, která Madonniny koncerty provází.

Přitom ti, kdo tvrdí, že Madonna je nejlepší popovou zpěvačkou dneška, patrně nikdy neslyšeli zpívat Björk, Christinu Aguileru či Mary J. Blige. Ve srovnání s nimi je Madonna přinejlepším průměrná zpěvačka se zaměnitelným hlasem.

Abychom pochopili, v čem spočívá její jedinečnost, za kterou jsou návštěvníci současných koncertů ochotni platit nehorázné vstupné, totiž potřebujeme obraz.

V Dublinu pršet nebude
Objevný dokument švédského režiséra Jonase Akerlunda zprostředkuje nejen pohled na dění na pódiu, ale hlavně mimo ně. Jako bývalý hudebník má schopnost jít pod povrch, zachytit zdánlivě nepodstatné detaily a situace, které vystihují Madonnin způsob myšlení a jsou pro dění na pódiu určující.

Příklad za všechny: Při přípravě na vystoupení oznamuje Madonně její kostymér, že dublinský koncert pod širým nebem bude podle všech předpovědí doprovázet déšť.
 „Co je to za negativistickou blbost?“ odsekne zpěvačka, zatímco jí kadeřník upravuje vlasy. „Asi tam často prší,“ vysvětluje notně znejistělý svalnatec v nátělníku. „Poslouchej,“ pokračuje Madonna, „pršet nebude.“ „Ne, nebude,“ opakuje poslušně muž. „A ty mi radši připrav všechny boty s gumovýma podrážkama,“ jistí se prozíravá šéfová pro případ, že by pozitivní přístup nezafungoval.

Akerlundova schopnost dívat se a naslouchat nabízí možnost snadněji odlišit reklamní humbuk, který Madonninu úspěšnou kariéru provází, od toho, čím je skutečně jedinečná. V prvních kapitolách Akerlund zachycuje přípravy turné. Madonna si tu v konkurzu vybírá tanečníky, většinou o desítky let mladší lidi přímo „z ulice“. Jejich práce a energie bude, jak je vidět na pozdějších záběrech, osou výpravných koncertů. Stejně jako vzala do rukou svůj osud, tvoří Madonna osudy jiných - stačí se podívat na euforii těch, kteří uspěli.

„Táta mi říkal, že se s tímhle nikam nedostanu,“ vzpomíná tu jeden z tanečníků, kteří se stali součástí nejžádanější koncertní podívané současnosti a vlastně tím rekapituluje životní příběh Madonny samé.

Žena, která bývá označována za chladný stroj na peníze, ve filmu někdy oslovuje členy svého tanečního týmu láskyplným „motherfucker“, učí je profesionalitě, objevuje jim nové světy a má o ně nepředstíraný zájem.

Vtipné jsou záběry s Madonniným manželem, režisérem Guyem Ritchiem, který si daleko raději než pop poslechne a zazpívá anglické, irské nebo skotské lidovky. Snad proto vycházejí z dokumentu jako rovnocenní partneři. „Není snadné dobře se vdát, ale já nechci nic snadného. Člověk pak neroste,“ říká zpěvačka. „Děkuju každý den Bohu, že mě můj muž učí myslet - to je moje definice lásky.“

Rozdíl mezi Madonnou a teroristou
Ve vlastním, popovém světě je ovšem Madonna svrchovanou vládkyní, přitahující miliony užaslých diváků. „Za Madonnou nestojí žádný pasák,“ vyjádřil tuto skutečnost dost neformálně jeden z jejích francouzských spolupracovníků.

„Víte, jaký je rozdíl mezi popovou hvězdou a teroristou?“, ptá se Madonna s úsměvem Akerlundovy kamery. „S teroristou můžete vyjednávat.“ Bývá ceněná jako opak předvídatelných hudebních dinosaurů, žijících z minulosti - nikdy se nedá uhodnout, jaký bude její další krok. Jejích osmačtyřicet let na tom nic nemění. Nedávno jeden britský deník poněkud škodolibě upozornil na zajímavý detail - Madonna umí svůj věk obelstít obdivuhodnou postavou a tváří, prozradí ji ovšem upracované, šlachovité ruce.