LN Jak chutná pozdní sláva?
V mém životě se odehrálo něco docela zvláštního. Nejdříve lágry, vězení, pak jsem nesměla vydávat knihy - jinými slovy téměř vše, co se dalo zakázat, mi bylo zakázáno. A najednou jsem dostala ve Výmaru Schillerring, pak mě vyznamenal Václav Havel, dostala jsem čestné občanství v Praze, potom Goethemedaili v Německu. No a teď jsem „známá“ a všichni mi říkají, že musím být šťastná. Je to divný.
LN Proč?
Přece teď nemůžu říct, že od tohoto momentu jsem šťastná. Jsem ráda, samozřejmě. Ale dodnes se všemu spíše divím. Ten pocit se těžko vysvětluje. Na mě stejně nakonec udělá větší dojem obyčejné setkání. Nastoupila jsem do tramvaje a nějaký mužský hned vstal, a jak jsem si sedla, on se nakloní a zeptá se: nejste náhodou paní Reinerová? Já na to: náhodou jsem. A on: píšete? Říkám: píšu. A on: tak pište, máme vaše knihy rádi.
LN Stává se vám to často?
Třeba mě ozařují na onkologii a najednou paní vedle povídá: vy jste mi povědomá, mám prosbu: nepodepsala byste mi svoji knížku? Víte, čekárna v onkologii, to je kapitola sama pro sebe. Sedí tam hlavně ženy, protože jde většinou o nádory v prsou, člověk se tam s některými setkává každý den. A najednou přijde paní, která stále pláče. A druhý den zas. To už jsem nevydržela a zeptala jsem se jí, zda je jí tak zle. A ona, že je deprimovaná. Prý už z toho, když sem jde suterénem. Tak jsem jí vysvětlila, že ordinace je dole, protože aparáty jsou těžké. Ale hlavně jsem se jí zeptala, zda si myslí, že jí bude líp, když stále pláče. Takhle jsem jí domlouvala a pak mi jednoho dne řekla, že je tu naposled, tak jsem jí popřála zdraví. Když jsem odcházela, ve vrátnici na mě čekala. Vytáhla bonboniéru s tím, že je to za to, že jsem jí pomohla. Já pak jdu domů a mám to všechno v sobě.
LN Vypůjčím si otázku od pána z tramvaje a zeptám se: píšete?
Teď jsem odeslala německému vydavateli rukopis knihy. Nemá název, ale bude o čekání, o tom, že celý život na něco čekáme. Na jaře by ji měl česky vydat Labyrint.
LN Spisovatelům se někdy těžko odpovídá na otázku, proč vlastně píší. Jak je to s vámi?
Já mám takový pocit, že jsem něčemu povinná - ale asi to pramení z toho, že jsem přežila tolik lidí kolem sebe. Když jsem začínala pracovat v redakcích, ocitla jsem se z ničeho nic mezi lidmi, kteří byli o půl generace starší než já. Třeba s Kischem jsem se seznámila, když mi bylo devatenáct a jemu padesát.
LN Už jste se smířila s tím, že jste spisovatelka?
Dodnes se za spisovatelku nepovažuju. Neprotestuju proti tomu, protože by to bylo trapné, ale když se mě ptají, tvrdím, že jsem vypravěčka. Sáhnu do své zásoby zážitků, a pak to pochopitelně ztvárňuju, ale nemám potřebu si vymýšlet.
LN Většina vašich textů se točí v minulosti a v Praze...
Hodně věcí je již vzdálená historie a mně je jasné, že lidi nechtějí a ani nemůžou pořád číst jen o strašných věcech. Když o tom člověk ještě chce, a podle mého názoru asi i má vyprávět, tak to musí dělat tak, aby to zajímalo i dnešní lidi. Jen si uvědomte: vždyť je to už šedesát let, co osvobodili Osvětim.
LN Jen minulost? S vaším životním příběhem?
Jsem jediná z rodiny, která to přežila. Když přišla okupace, byla jsem v Rumunsku. Měla jsem se vrátit 14. března 1939, ale bydlela jsem v Bukurešti u přátel, kteří byli také novináři. Můj známý přišel večer z redakce a řekl mi: hele, ty se chceš zítra vrátit, já nevím. Nechceš zavolat domů? Tak jsem zavolala a díky tomu jsem naposled mluvila se svou matkou a mladší sestrou. Řekla mi tehdy něco, co i dnes, po všech těch letech umím zopakovat - Myslím, že by ses neměla ještě vrátit, vždyť jsi měla tu chřipku, tady bys neměla klid, dnes večer tu byli tvoji přátelé... Dešifrovala jsem si to a později se ukázalo, že pro lidi, kteří byli někde vytištěni černí na bílém, si přišlo gestapo už čtrnáctého večer, ještě dříve než vojsko. Díky tomu jsem ještě tady, ale celá moje rodina počínaje babičkou a konče mým osmiletým synovcem byla zahubena. Jen proto, že byli Židé.
LN Cítila jste se někdy předtím takhle ohrožená?
Vyrůstala jsem v Praze v asimilované rodině, a tak asi do roku 1936 jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že jsem Židovka. Chodila jsem do německého gymnázia ve Štěpánské, polovina žactva bylo židovských dětí a polovina z německých rodin, stejně byl složený i profesorský sbor. Nikdy nedošlo ke třenicím. To byla doba, kdy televize ještě nebyla a v rozhlase řval Hitler každý večer proti Tschechei. My zase jezdili do Sudet agitovat proti nacismu - a dělali jsme to úplně spontánně.
LN To muselo být krátce před mobilizací. Jak si ji vybavujete ?
Z tlampačů znělo provolání, a než skončilo, v ulicích už běželi muži s kufírkama do kasáren. Taky jsem utíkala na nádraží někoho vyprovodit a ani jedna ženská tam neplakala. Když jsem byla v Paříži a vypukla válka, tam na každém rohu ženy brečely, bylo to jiné. A když pak z toho v roce 1938 nic nebylo a hlásili to v rozhlase, tak si pamatuji, že na Národní zastavila tramvaj, řidič z ní vystoupil a odešel. Nic nemělo smysl...
LN O tom, jak jste prožila válku v emigraci, vyprávíte v knížkách. Jaká byla cesta zpátky?
Vdala jsem se za Jugoslávce, lékaře Theodora Balka, který byl ve španělské válce jako lékař francouzské brigády. Přál si vrátit se po válce domů, do Bělehradu. V Mexiku byl s posádkou jedné lodi domluvený, že při první možné příležitosti nás vezmou s sebou. Jinak měli emigranti obvykle velké potíže vrátit se zpátky do Evropy, bylo to úředně komplikované a také náročné na peníze. Jeli jsme na kocábce, která nebyla o moc větší než parníky na Vltavě. Byla to nákladní loď, která nesměla mít cestující. U manžela nebyl problém, toho zapsali jako lodního lékaře. Ale co se mnou, když jsem navíc byla ještě v pátém měsíci? Nakonec mě zapsali jako pomocnou kuchařku.
LN Tak jste se tedy dostala do Bělehradu.
Ano, porodila jsem tam dceru a vlastně hned od začátku jsem pracovala v českém vysílání rozhlasu. Byla jsem ale nešťastná, protože jsem byla jakoby za rohem od Prahy, ale nebyla jsem doma. Už jsem věděla, že zde nikoho nemám, ale stejně jsem tu chtěla být. A když v létě 1948 těžce onemocněl můj muž, kamarádi lékaři mi říkali, ať ho odtamtud rychle dostanu - jinak zemře. A tak jsem šla na naši ambasádu a během 48 hodin jsem manžela měla v Praze a za měsíc už chodil po Karlových Varech, vyléčil se. Přijela jsem za ním s dvouletou dceruškou a už jsme zůstali...
LN To se vám ulevilo, ne? Zpátky v Praze, o které tak často píšete. Po čem se vám stýskalo nejvíce?
Před Hradem je zeď, u které člověk stojí a dívá se dolů na Malou Stranu. Tu jsem si pamatovala během celé emigrace. Když je teplo a člověk položí na tu zeď ruce, tak je prohřátá a ten příjemný pocit teplý, ale přitom drsný zdi pod rukama.... Když jsem zase mohla své ruce položit na tu zeď, tak jsem věděla, že jsem opravdu doma...
LN A přitom právě v Praze jste prožila i své nejhorší roky....
V padesátých letech ve vězení v Ruzyni mi bylo opravdu nejhůř. Byla jsem v cele, v jakémsi sklepě, a to takzvané okénko bylo přesně na úrovni země. To vím, protože někdy šly kolem nohy a mluvily německy. Pak mě přehodili někam nahoru, tam zas bylo hrozné vedro. To bylo absolutně nejhorší. Na francouzské vězení, kde jsem byla, když nás zatkli v Paříži, na to jsem myslela jako na sanatorium. Taky nás hlídali mužský, neustále přilepený ve dveřích - po týdnech je to člověku úplně jedno, ať se kouká.... Ale je to ponižující i v takových maličkostech. Třeba když do cely, kde jsme byly dvě, dají dva nebo tři kousíčky toaletního papíru. Ani kousek mýdla nebo hřeben, kartáček na zuby - nic jste nemohla mít u sebe. Odvedli člověka k zubaři, samozřejmě se zavázanýma očima, připoutali mě ke křeslu. Něco vám dělají v puse, potřebujete si utřít sliny, ale nemůžete, protože máte připoutané ruce...
LN Kde člověk bere sílu přežít?
Když jsem seděla v Paříži, byla jsem holka sama pro sebe. Teď jsem seděla v Ruzyni a měla jsem doma muže a dítě. To je nesrovnatelně horší, zejména kvůli dítěti. Představa, že bych jednou mohla přijít k výslechu a to dítě tam bude, byla děsivá. Jednou mi muž poslal fotografii ze dne, kdy dcera začala chodit do školy. Ten den jsem obrečela. Seděla jsem v koutě, vstala jsem, že se podívám na svou holčičku, ale vyšetřovatel mi snímek jen zdáli ukázal a po pár vteřinách řekl: už jste se dívala dost. Ale jednou jsem ho vyvedla z míry zase já, řekla jsem mu: a co uděláte, až půjdete do biografu a já budu sedět vedle vás? A on na to řekl - heleďte ženská, neblázněte...
LN A potkala jste ho?
Ano, jednou u Anděla na refýži. Viděla jsem ho zdaleka, ale poznala jsem ho a blížila se k němu. Když jsem byla od něj asi dva kroky, poznal mě a pádil pryč. A potkala jsem ještě jednoho. Jednou v Pardubicích, kam nás odsunuli, jsem vzala svou dcerušku na obložené chlebíčky. Stouply jsme si k pultu u sloupů a já měla pocit, že se na mě někdo kouká: stáli tam dva chlapi v uniformě. Jeden z nich dával párek do pusy a vtom mě poznal. Párek zůstal viset ve vzduchu, položil ho na tácek a šel. To je ta nejčernější kapitola. A teď se mě můžete zeptat na tu nejsvětlejší...
LN Velice ráda. Kdy jste byla v životě nejšťastnější?
Vlastně už se mě na to ptal jeden zvídavý mužský na autorském čtení v Německu. Moje první reakce v hlavě byla: co je to mu po tom? Ale pak jsem odpověděla velmi jednoduše: když se mi narodilo dítě.
