Jako třetí svazek Velké řady Edice poesie vychází soubor básní Jiřího Rulfa (1947). Básník narozený v Hořicích pracoval v Zemědělských novinách, Lidových novinách, v nakladatelství Mladá fronta a naposledy v týdeníku Reflex.
První verše Jiřího Rulfa vyšly v roce 1968 v Sešitech, více toho ale na rozdíl od jen o málo starších kolegů básník vydat nestihl - rozhostila se normalizace. Jako soukromý tisk tak až v roce 1983 publikoval pět rozsáhlejších básní pod názvem Polední příběh (1979 -1982). V nyní vydané knize jsou přítomny pouze tři - Muž sestupující z bicyklu, Muž na kolečkovém křesle a Muž stojící na jedné noze. Každá z nich má pět oddílů po osmi trojverších a první a třetí báseň začínají totožně: „Nestalo se to nikde jinde/ ale právě v poledne, když/ jsem uviděl svůj stín...“
Za nimi jsou nyní zařazeny verše ze sbírky Prospekt na rozhlednu (1982 - 1986). Jedná se o první oficiální Rulfovu knihu, která vyšla v roce 1988 v mladofrontovní edici Ladění. V básni Venku najdeme verše exaltovanější: „Kdyby tak láska měla okna!/ Ale já! Ale já!/ A v domě stoupal náhodný kolemjdoucí/ po točitých schodech,/ nesl své těžce jdoucí srdce,/ nesl je vzhůru v domě bez oken.“ Následující Dnes v televizi je zas civilní miniaturou: „A Ty se tváří v tvář Božímu oku/ ptáš a máváš lehkými víčky:/ Je motýl k želvě/ ležící na kmeni uprostřed řeky/ tak krutý, nebo tak mimoděk něžný?“
Tři básně Rádia Netopýr byly napsány v letech 1983 -1987, souborně vyšly až v roce 1992. Ještě předtím však byl Dopis Vencovi vytištěn v roce 1986 jako bibliofilie a Dopis rodákům publikován ve sborníku Zelené peří (1988). V Srdci metronomu je z nich nyní přítomen pouze prostřední Dopis Onanovu synovi.
Další soubor básní Dech vítězů (1987 - 1991) vyšel rovněž v roce 1992. Začíná krásnými verši básně Sabat: „Samota mých oken/ dívá se na vás/ a já sám nevím,/ co je to za třas,// že občas někdo pozvedne svíčku/ naproti přes údolí// a plamen se chvěje/ jako nahé děvče,/ na které svět dýchal,// až se zahřálo v deseti na dospělou...“
Nohy vedoucí k nespavosti
V básních sbírky Nebezpečné dny (1992 - 1995), vydané v roce 1996, se odráží úmrtí básníkových rodičů: „A neodehnal jsem ji, protože byla všude.“ V Maloměstských elegiích (1998 - 1999) se zas Jiří Rulf navrací do kraje svého dětství, především v oddílu devatera elegií: „Jenom pár patníků na cestě k Jeřicím zbylo/ a za námi v Hořicích zůstalo zhasnuto.“ Taktéž v „sebrání“ básní z let 2000 - 2002 s názvem Přebytečný rok se básník ohlíží do minulosti: „Měla jsi tenkrát/ nohy vedoucí k nespavosti“, a uvědomuje si dočasnost pozemského pobývání: „Uprostřed silvestrovské noci/ petard šlehajících k nebi/ jako růže z krepu/ zaslechl jsem za sebou/ lehké kroky smrti/ Otočil jsem se“.
Jako bonus je přiřazen soubor dosud knižně nepublikovaných veršů Zatoulané město (2003 - 2004). Zvláštní postavení v něm zaujímá právě báseň, podle níž je tento oddíl nazván a jež je věnována „dětem ze školy v Beslanu“. Nejde jen o její „angažovanost“, ale také o to, že je pro Rulfa netypicky rýmovaná: „Tak narychlo a nečekaně/ se domy proměnily v trosky./ A děti do nich zabloudily/ a málokteré nešlo bosky.“
Oproti předchozím svazkům Velké řady - Zelenému svetru Petra Hrušky a Kumštkabinetu Bogdana Trojaka tedy nebyly nyní zachovány celky sbírek - což je přece jen škoda. Nicméně Srdce metronomu dovoluje i tak vysledovat jak autorovy posuny, tak jeho konstanty. Výstup pozorování básnického díla Jiřího Rulfa by se dal zformulovat asi takto: čím civilnější a intimnější, tím silnější i přitažlivější.
