Musíme začít trochu zeširoka. Nepočítáme-li zapomenutý kazetový (a na kytaru nahraný) debut Blues? z roku 1994, své první album vydala Radůza v roce 2001 pod názvem Andělové z nebe u vydavatelství Indies – stalo se jednou z nejvýznamnějších desek nultých let. Nejen pro to, co na ní sama Radůza obsahově a hudebně přinesla, ale také svou vlivností. Písničkářka odstartovala umělecky velmi silnou novou vlnu českých písničkářek, která scénu formovala minimálně dekádu.
A je dost pravděpodobné, že si v kancelářích českých zastoupení nadnárodních firem rvali vlasy, že tahle osobnost, stále se měnící a vyvíjející, ano, občas šlapající vedle, ale – jak víme z posledního skvělého dvojalba Nebe je otevřené – vždy zase samu sebe nacházející, vydává svoje četné nahrávky na nezávislém labelu Indies, respektive od začátku druhé dekády 21. století dokonce „na vlastní triko“.
Proč tolik řečí o Radůze, když zde máme mluvit o Rozálii? Ano, Rozálie je v podstatě „nová Radůza“, ať se to komu líbí nebo ne. Nejde o povrchní dojem, který bychom mohli vyčíst z pouhé fotografie, bez poslechu jediné písničky, totiž při pohledu na zpívající dívku hrající na akordeon. Protože jestliže ve vlně, kterou Radůza odstartovala, bylo i nemálo dívek s tahací harmonikou, ještě to neznamená, že by tvořily podobný typ písní.
Ať si poslechneme Janu Vébrovou, Terezii Palkovou, Stinku nebo třeba Sylvii Krobovou, každá ke skládání písní za použití akordeonu přistupovala radikálně jinak než Radůza. Naproti tomu pustíme-li si album Korzetiér, prostě nám nemůže jméno Radůzy nenaskočit. A vydavatelství Universal se nemůžeme divit, že stejnou chybu neudělalo po víc než dvaceti letech podruhé.
V pohorkách
Teď je důležité se dobrat odpovědi na otázku, zda to, že Rozálie nápadně připomíná Radůzu, je dobře, špatně, nebo zda na tom nesejde. Zvuk akordeonu je natolik zavazující a zdá se, že pokud jej chce člověk použít k písničkaření (nebo hraní šansonů, chceme-li), jeho možnosti zas tak moc široké nejsou. A oproti kytaře nebo klavíru je natolik výlučný a výrazný, že různá srovnání začnou automaticky naskakovat.
To asi není nic, co by Rozálie nečekala. Vlastně prvním bodem k dobru je to, že nechala tyto úvahy plavat a písničky si udělala podle svého, podle toho, jak je ve svých pětadvaceti letech cítila. Ostatně když Radůza vylétla se svými Anděly z nebe, byly Rozálii čtyři roky, z dnešního pohledu je to pro ni hluboká historie.
ROZÁLIE: KORZETIÉR Universal 2022 |
Posluchači, kteří vzlet Radůzy zažili, mají tu nevýhodu, že prostě srovnávat musejí a Rozáliiny songy je prostě svou formou a zvukem pozitivně nezaskočí. Zároveň se ale mohou tetelit radostí, že se jim vrátilo něco, co mají zasutého v hloubi paměti, neboť dnešní Radůza je skutečně něco zcela jiného než ta dívka, která se se svou harmonikou v džínách a pohorkách odkudsi zjevila, fantasticky zahrála, hodila si pingl přes rameno a vypadla kamsi do hor (tak alespoň, a důvěryhodně, působila).
Ne že by Rozálie působila jako nějaká tulačka nebo buskerka z Karlova mostu, do té má skutečně hodně daleko, ale autenticky působí velice, nejen v písničkách, ale i v mediálních výstupech, rozhovorech apod. A tak pamětníci „staré Radůzy“ mohou mít radost, že se na scéně, navíc podporován médii, objevil někdo podobně autentický.
Žádná holka z ulice
To, v čem je namístě vznést určitou pochybnost, jsou ale přece jen odlišné kořeny Radůzy a Rozálie. Zatímco prvně jmenovanou její „matka objevitelka“ Zuzana Navarová doslova sebrala z ulice a vrhla ji na pódium, Rozálie bezpochyby k umělecké kariéře spěla. Tatínek Ondřej Havelka, ona jako už náctiletá zpěvačka Melody Makers, a zajdeme-li ještě dál, babička herečka Libuše Havelková a dědeček slavný skladatel Svatopluk Havelka, to bylo zázemí, které Rozálii nemohlo nepoznamenat, a samozřejmě by byla hloupá, kdyby tohoto základu nevyužila.
Což vůbec neznamená vypočítavé úmysly, Rozálie působí svébytně a skoro se chce říct, že její mnohdy velmi otevřené texty i s takzvaně nehledaným výrazivem nemusí zrovna jejímu otci s imagí prvorepublikového gentlemana jít úplně pod nos. Takže ne, není řeč o „umetené cestičce“, nicméně na druhou stranu: běžná „holka z ulice“ Rozálie rozhodně také není. Jisté a nejdůležitější je jedno: její album Korzetiér se dobře poslouchá, má silný náboj, písničky jsou hodně emotivní, dokonce tak, že neruší ani některé prazvláštně nafrázované verše a tuctové rýmy, vlastně tyhle „chyby“ ještě zvyšují autenticitu.
Když se před mnoha lety objevila bizarní postava Marilyna Mansona, jeden přemýšlivý člověk trefně poznamenal, že „každá generace asi potřebuje vlastního Ozzyho Osbourna“. Posloucháme-li nyní čerstvý objev Rozálii, nelze se zbavit dojmu, že každá generace potřebuje i svoji Radůzu. Pokud slečna Havelková svůj dobrý start ustojí a bude se dál vyvíjet po svém, bude to pro českou písničkářskou scénu jen dobře.
