Jaké postavení má dnes české umění v zahraničí?
Čeští umělci starší generace jsou bohužel dodnes znevýhodněni, narodili se ve špatné době. Ale přesto dosáhli někdy až neuvěřitelných úspěchů. Z absolutního podzemí se někteří dostali až mezi nejuznávanější. Prosadili se i z mezinárodního hlediska, ale politický a společenský vývoj jim stejně hodně uškodil. Právě proto jsou třeba Stanislav Kolíbal a někteří další ve světě dodnes ceněni níž, než by si zasloužili. Tedy než evropští či američtí umělci, kteří jsou na stejné úrovni (například Sol le Witt). Václav Cigler se v tomto směru dostal dál. Tuto generaci je dnes stále těžké víc prosazovat, protože ji poškodila izolace, které byla vystavena v nejlepších tvůrčích letech.
A co nastupující umělci?
Je vlastně svým způsobem snazší představovat mladé umělce. Galeristé totiž chtějí objevit něco nového a tím se zapsat do historie. Starší generace už své místo přece jen má, i když v každé zemi se najde řada starších, kterým ještě historie umění a galeristé něco dluží. U nás vznikla situace, že starší generace stoupá na místním trhu, ale zdaleka ne tolik se prosazuje v zahraničí. V mezinárodním měřítku by ji měly podpořit nejvýznamnější národní instituce, jako je třeba Národní galerie. Tvorba starších umělců se sice do Evropy dostane, ale ne do tak významných institucí, jak by si zasloužili.
Jak je na tom podle vás střední generace?
Chybí jí organizovanost a jakási pozitivní agresivita. Umělci se nenaučili, jak se prezentovat a prosazovat. Dosahují tak ve většině případů uznání jen doma, ale jsou výjimky. Třeba Jiří Kovanda svým konceptem šťastně zapadá do určitých mezinárodních souvislostí. Ocitl se ve správnou dobu na správném místě. Důležitý byl úspěch jeho performance v Tate Gallery nebo uznání na Dokumentě v Kasselu. Tam ovšem zaznamenala velký, i když pozdní úspěch také Běla Kolářová, která patří ke generaci experimentálních umělců 60. let. Z mladší střední generace se prosadila třeba skupina Pondělí, která se identifikuje s určitým mezinárodním proudem. Tvorba některých, například Krištofa Kintery, působí autenticky, a to je velmi důležité. Ve své době měla úspěch také Kateřina Vincourová, kterou prezentovala v Basileji Galerie Jiřího Švestky.
Jakým způsobem by se české umění mohlo víc a systematičtěji prosadit?
V devadesátých letech u nás výrazně chyběly skutečně silné galerie, které by dokázaly české umění podchytit a prezentovat na mezinárodní scéně. Někteří autoři, které česká strana vyvážela do zahraničí, se nestali přes určitou propagaci žádnými hvězdami, protože jejich tvorba nebyla dostatečně autentická, byla až příliš závislá na „západních“ vzorech.
Na čem stavíte profil vaší galerie?
To není snadné. Bojuji za to, aby v zahraničí nerozlišovali, že je někdo z Prahy, Varšavy, Budapešti nebo New Yorku. V posledních letech se už spíš doceňuje originalita umělce, už se tolik nebere na zřetel, odkud kdo pochází. Také záleží na tom, jak je daná země velká a jak se dokáže prosadit. To třeba umějí Poláci, ale Česká republika je z mezinárodního hlediska hrozně malá. Sběratelé, kteří chtějí objevovat nové osobnosti, sledují samozřejmě také různá ocenění. Jsou sběratelé, kteří určují do jisté míry vkus. Když některý z nich někoho koupí, chtějí ho pak mít i ostatní. Situace se ale musí systematicky připravovat, to je úkol galeristy. Vzniká však nebezpečí, že sběratelé začnou někoho kupovat a působí na něj silou peněz. Někdo tomuto tlaku může podlehnout a vyrábí pak to, co se po něm žádá.
Jak působíte na sběratele?
Není to jednoduché, galerista musí znát prostředí, musí být vytrvalý. Záleží na správném momentu a také na důvěře sběratele v galeristu, který se může v ideálním případě stát jeho poradcem. Důvěra se vytváří dlouho a také je těžké si ji udržet. Když člověk nepovolí, tak začnou věřit, že nabízí to pravé. Sběratel, který chce něco koupit, je horší než čmuchací pes. Galerista zase prodává „horký vzduch“ za hodně peněz. Vlastně se neustále pohybuje na tenkém ledě.
Pracujete často s umělci, kteří užívají nová média. Není obtížné jejich tvorbu nabízet?
Dnes se možná s novými médii pracuje snadněji než s klasickými. Zajímavé je třeba pozorovat děti, jak na ně reagují na veletrzích, jak jsou pro ně něčím naprosto přirozeným. Také mě baví nacházet společnou řeč mezi industrií a uměním. Firmy zadávají umělcům zařízení obchodů, vytváření log, aby se prezentovaly co nejoriginálněji. Spousta významných firem se identifikuje s určitým uměleckým názorem. Tam právě dostávají nová média největší šanci.
Umělci užívající nové výtvarné prostředky se objevují na vašem festivalu Tina b., který už má za sebou třetí ročník. Jak pro něj získáváte podporu?
Pro náš festival nenacházíme podporu u nás, ale spíš u některých zahraničních firem. Ty si také uvědomují, že je pro ně důležitá také vrstva intelektuálů, kteří je budou posuzovat i podle toho, jestli se angažují v umění. Dnes se všechno stále víc mezinárodně propojuje, není možné nic dělat jen z domácích pozic.
Pro umělce je jistě povzbudivé, když se podaří ho včlenit do mezinárodních souvislostí...
Ano, strašně ho nabíjí, když se trochu prosadí buď na nějaké výstavě, nebo když ho koupí nějaký významnější sběratel. Hned má pak větší chuť něco nového udělat. Sbírat uznané hodnoty není tak těžké, ale důležité je i ze strany galeristy jít s kůží na trh, je vzrušující objevovat něco, co vzniká právě teď. Když chcete něčeho dosáhnout, musíte to dělat z přesvědčení. Galeristé často nejdřív experimentují a nakonec si vytvářejí svůj okruh.
Tím sice galerie získávají určitý charakter, ale někdy se uzavírají dalším podnětům.
Ale to je dobře, protože se zase vytváří prostor pro „mladé“ galerie. Ty opět vytvářejí své okruhy. Je důležité podchytit vývoj hned, tím se vlastně upevňuje kulturní paměť. Vznikáním a zanikáním galerií, z nichž jen nemnohé se udrží delší dobu, dochází k přirozenému vývoji a selekci. Jde o normální proces.
A co říkáte vývoji českých galerií?
Lokální scéně zazlívám, že za to pravé často považuje značně ošoupaný underground. Je velmi těžké předem odhadnout, co přežije, s tím se musí počítat. Velkou roli vždycky hraje marketing. Andy Warhol by nebyl tím, čím je, kdyby se nedokázal prodat. Umělec by měl vědět, jak použít nástroje, které má k dispozici. Galerista mu musí umět vytvořit prostředí, najít správné sběratele. Někdy se stává, že velcí sběratelé se rozhodnou prodat část své sbírky, aby mohli podpořit někoho mladého. Mnohdy tomu, kdo chce něco sbírat, nevadí, že to stojí víc, a rád peníze dá, když je přesvědčen o kvalitě a o tom, že má určitý autor budoucnost. U nás ještě často umělci prodávají z ateliéru za jinou cenu než u galeristy. A taky se v Čechách nerado mluví o tom, že se něco prodává, jako by to bylo něco špinavého, ale přitom je to samozřejmě pro každého umělce důležité. Jde také o to, aby se trh zprůhlednil v mezinárodním měřítku, což by všem pomohlo.
Jaký dopad mají proměny cen?
Když se cena zvedá, tak se okruh těch, kteří na to mají, samozřejmě zúží. Ale to je vlastně přirozené a umělci z toho nemusí mít strach. Není nutné prodávat hodně, ale za reálné ceny.
| Monika Burian |
|
Začínala jako poradkyně Jiřího Švestky, poté se osamostatnila a vytvořila Galerii Vernon, která sídlila nejdříve na Vinohradech a potom se přestěhovala do Holešovic nedaleko Veletržního paláce. Její dnešní galerie se zabývá výhradně současnou tvorbou. Monika Burian také zastupovala Národní knihovnu při dražbě fragmentu Dalimilovy kroniky v Paříži. |
Je pro vás důležitá účast na mezinárodních veletrzích?
Je životně důležitá, i když stojí hodně peněz. Setká se tam obrovské množství galerií různé úrovně, ale samozřejmě není nikde řečeno, že si někdo něco koupí právě u vás. Záleží na tom, jak se dovedete připravit, jak rozehrajete karty, jak rozešlete informace. Musíte vědět, komu dát o sobě vědět. Je to náročná práce na dlouhou trať. Člověk si tam pak připadá trochu jako opice v zoologické zahradě. Musí každému, kdo má zájem, ochotně vysvětlit, proč vystavuje a prosazuje zrovna tyto umělce, zrovna tento umělecký proud.
A co koncepční výstavy?
Bez těch samozřejmě nemůže dobrá galerie existovat, každá má své vyhraněné zaměření, které ale nemusí být uzavřené, může se zvolna, ale přirozeně proměňovat.
Jak vidíte roli galeristů, kritiků a teoretiků?
Kritici by neměli být zároveň obchodníky, galeristé kritiky, umělec nemá být svým vlastním galeristou a propagátorem. Musí docházet k souhře všech těchto složek. To u nás ještě plně nefunguje, je nutné při prosazování základních věcí držet víc pohromadě, ne si házet klacky pod nohy.
Na čem teď pracujete?
Právě připravujeme výstavu mladých českých umělců ve Veroně. Všichni zúčastnění mají něco společného, pracují s novými médii, ale každý jinak. Jeden poeticky, druhý technicky hravě, další konceptuálně.
