Když se sci-finepovede, promění se sledování filmu ve velké utrpení. V opačném případě je to ale čirá radost. Pro britský snímek Sunshine platí to druhé. Když ještě přihodíme informaci, že Danny Boyle film natočil s relativně směšným rozpočtem 25 milionů liber, působí Sunshine jako malý zázrak.
Snímek vzešel ze spolupráce Boylea s autorem Alexem Garlandem (společně už pracovali na Pláži a 28 dní poté), který film podepřel bytelnou konstrukcí kvalitního scénáře. Atraktivita snímku stojí především na tom, jak obratně se tvůrcům podařilo skloubit filozofický a etický náboj snímku s atraktivním filmovým vyprávěním. S mírným přimhouřením jednoho oka se dá Sunshine zařadit do jedné rodiny s velkými projekty jako Solaris nebo 2001: Vesmírná odysea, lze tu najít i stopy Vetřelce.
Příběh zasazený do nedaleké budoucnosti roku 2057 vychází z předpokladu, že je život na Zemi ohrožen, protože Slunce vyhasíná. Naše planeta se pomalu balí do šera a ledu a lidstvo se připravuje na pomalý, ale neodvratný konec. Za této situace směřuje ke Slunci posádka lodi Ikarus 2. Na palubě je kromě osmi astronautů i gigantická nukleární nálož, s jejíž pomocí se má posádka pokusit Slunce znovu zažehnout.
Film má k velkým sci-fi pouze krok
Plán záchranné mise se ovšem změní ve chvíli, kdy astronauti zachytí signál lodi, která se ke slunci vypravila před sedmi lety. Už tady se nastoluje jedno ze základních témat filmu, kterým je otázka volby a rozhodnutí, jež fatálně ovlivní osud všech. Cesta ke Slunci se začne povážlivě komplikovat a mise přináší první oběti. Vše se odehrává v na pohled monumentálním prostředí gigantického monstra vznášejícího se ve vesmíru, s obrazovou opulentností se v kontrapunktu setkává komorní drama nepočetné posádky.
Výtvarně filmu dominují záběry stále se zvětšující žhavé sluneční koule, která přitahuje některé astronauty se stejnou uhrančivostí jako magická mlhovina jejich kolegy v Solaris. Sluncem je doslova posedlý zejména psycholog týmu, který tráví dlouhé hodiny v pozorovatelně a postupně se proměňuje ve škvarek.
Není ani tak důležité, že vlídný hlas Ikara 2 evokuje Hala 9000 z Vesmírné odysey, Sunshine nestojí na odkazech a citacích. Je to svébytný film, se svou vlastní plíživě napjatou atmosférou, svými postavami, motivy a svou zápletkou. V přízračném vyprávění stále rotuje etická otázka, je-li záchrana lidstva nadřazena životu jedince. Vrací se v několika situacích a v řadě modifikací. Ve chvíli, kdy mají postavy i diváci jasno, objeví se nová, mnohem složitější situace, v níž se otázka klade znovu.
Směrem k finále se začnou více prosazovat geny, které Sunshine zdědila z vyvražďovacího Vetřelce. Ani tentokrát se ale film nepromění v pouhou krvavou vybíjenou. Osud posádky (podobně jako ve Scottově Vetřelci pečlivě obsazené nikoli hvězdami, ale různorodými, snadno zapamatovatelnými fyziognomickými typy) a celé mise nás nepřestane zajímat do poslední chvíle. K velkým sci-fi musí Sunshine přece jen vzhlížet, ale opravdu pouze nepatrně.
- 20. dubna 2007 10:06
