Seifertovi jsem nosil své veršíky

Často opakujete, že na větší práci nemáte doma soustředění. Přesto dostáváte Seifertovu cenu za díla, jež jste napsal během posledních tří let...
Dostal jsem ji za osmý svazek svých Spisů, v němž jsou právě tyto texty – Prosím stručně, Odcházení a projevy, které nejsou v předchozích svazcích. Překvapilo mě to a samosebou také potěšilo, protože u zrodu Seifertovy ceny jsem před mnoha lety byl. Rozhodující roli v tom tehdy sehrál František Janouch. Založil a řídil ve Švédsku Nadaci Charty 77, která velmi pomáhala domácí opozici, disidentům, shromažďovala peníze nutné na živobytí, na práci i na techniku, rozmnožovací stroje a podobně. Fungovala, podobně jako Vilém Prečan v Německu, jako univerzální křižovatka světa s domácí opozicí. Byl to pravděpodobně jeho nápad zřídit tuto cenu a udělovat ji na základě korespondence domácích členů poroty s exilovými. Já se spíš cítil být jedním z neoficiálních udělovačů nebo porotců, a nikdy mě nenapadlo, že bych ji i já mohl dostat. Jsem rád, že mé poslední texty byly takto povšimnuty, a vím, že to není ze zdvořilosti.

Jaroslava Seiferta jste osobně znal, jaký byl?
Seifert byl jeden z prvních živých spisovatelů, které jsem viděl. Jako patnácti- či šestnáctiletý chlapec jsem za ním docházel a nosil mu své první veršíky, které on poctivě četl a kritizoval. Byl to báječný chlapík a měl jsem ho rád. Jeho poezii jsem ale přicházel na chuť postupně. Zpočátku jsem se podobně jako jiní příslušníci mé generace vyhraňoval jinak. Seifert byl pro nás příliš hodný, lyrický, smířlivý, roztomilý, a my byli svědky krutějšího světa a byli přesvědčeni, že krutější má být i výpověď o něm. Měli jsme v té době raději Halase, Holana a hlavně Skupinu 42 – Koláře, Hanče. To byla přirozená reakce mládí, dramatické sebeuvědomování, které bývá v opozici k dosavadnímu či předchozímu. Celá atmosféra Devětsilu a předválečné avantgardy nám byla proti srsti. Komunismus na Eiffelce se šampaňským v ruce... Seifertovy verše jsou ale krásné, to mu nikdo nevezme. Ani to, že byl jedním z nejstatečnějších příslušníků své generace.

Už víte, jak s prémií naložíte?
Peníze ze všech cen, které dostávám, dávám na bohulibé účely. Tentokrát chci dát těch 300 000 na Fond vzdělání, jeden z projektů naší nadace Vize 97, který podporuje studium českých studentů na zahraničních školách. Moc peněz v něm teď není, tak bych ho rád posílil.


Velký rozhovor s Václavem Havlem čtěte zítra v příloze Kulturní revue.