Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Šel jsem přibližně správným směrem

Kultura

  11:36
PRAHA - Podle Vladimíra Preclíka se umělec jen velmi zřídka od veřejnosti dočká upřímného slova. „Buď ohrnuje nos, nebo přechválí autora. Nevadí. On sám ví, kde ho tlačí bota a ve kterém koutě ateliéru jsou sochy nebo plátna, které nikdy nevystaví.“ To ale není případ dvou stovek soch a obrazů, jež nyní ve velkorysé retrospektivě představuje v pražském Mánesu.

Vladimír Preclík foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

LN Za výlohou výstavní síně nabízíte pohled do své dílny a kolemjdoucí reagují – na výstavě je plno...

 Zdálo se mi poctivé přiznat, že to, co uvnitř návštěvník uvidí, je všechno dřevěné, že je to práce rukodílná, že jsem převážně „dřevěnej sochař“, jak mi kdysi říkal

LN Přesto, že jste se původně vyučil kameníkem a později pořádal sochařská sympozia v kameni, je vám dřevo nejbližší?

 Já se v něm dobře cítím, rozumím mu, umím se jím snadno vyjadřovat, komunikuju s ním, což se tolik nedaří s kovem a kámen je trochu studenej. Ale když vidím krásný kmen stromu, koupím si jej, opatruju ho, aby pěkně vyschl, deset let mi to dřevo, na které se těším, že do něj zatnu sekeru, schne, po celou tu dobu se s ním kamarádím, hýčkám ho...

LN V Mánesu je vidět průřez vaší tvorbou od 60. let. Jsou tu velmi známé sochy z jižní Francie, „klenotnice, které jste vytvořil před půl stoletím, také obrazy, o nichž málokdo ví, že je malujete, a třeba „bojové květiny“, jimiž jste reagoval na vstup vojsk v srpnu 1968. Měl jste kvůli nim problémy?

 Měl, protože to byl dost průhledný cyklus. Květina připravená k odletu, Absurdní srpnový květ, Květinazbraň, Lisování 68... Dlouho se o nich nesmělo mluvit. Říkali mi, že moje sochy jsou jinotajné. Nevím, mně se to zdálo celkem jednoznačné.

LN A proto jste potom nevystavoval...

 Pozvali si mě a řekli mi, že je na mě dvaačtyřicet udání.

LN Kdo si vás pozval – Svaz výtvarných umělců?

 Ne, tam bych ani nešel, z toho mě vyhodili. Sedmadvacet nás nesmělo být členy, tedy jsme nevystavovali a naše práce směly být vidět až od prvního patra výš. Volali mě z Bartolomějské.

LN Jak to myslíte, od prvního patra výš?

 No to znamenalo, že když jsme něco dělali do architektury, sochy, reliéfy a podobně, nesmělo to být vidět do výše prvního patra. Bylo to nepříjemné, ale brali jsme to jako život. Když mi v galerii v Chebu udělali výstavu, jezdily na ni celé autobusy návštěvníků. Takže se stalo nevyhnutelné, místní sochař Lojza Sopr na mě poslal udání na ministerstvo kultury, že je tam něco nekalého. Přijel tehdejší ministr Klusák a procházel výstavou a neviděl tam nikde žádné protistátní věci. Ale šel za tou ředitelkou, řekl jí, uvědomte si, že jste na nejzazší výspě socialismu a že příští výběr autorů bych rád ve vaší galerii schvaloval. A tři měsíce jí neplatili gáži. Jenom proto, že tam chodilo moc lidí.

Tvorba Vladimíra Preclíka, Retrospektiva v pražském Mánesu.LN Myslím, že to byl také případ dodnes velmi populárního plakátu s vašimi barevnými láhvemi, ten vrchnost také štval, i když nevím proč...

 Je na něm celkem 54 soch, vyšel nejmíň třikrát, lidi ho opravdu sháněli, prodával se pod pultem a visel všude, kam jsem přišel. Konečně, tady v Mánesu je také k dostání. Prý ukazoval, že žijeme ve vzduchoprázdnu. Tak se kvůli tomu sešel ústřední výbor svazu a vydal výnos, že napříště plakát k výtvarné výstavě musí obsahovat jediné dílo.

LN Zdá se mi, že vás to ale nepřinutilo dělat to, co se čekalo.

 Možná, že právě ty zákazy a to tlumení naší iniciativy nám vlastně pomohlo, šli jsme víc do sebe, všechno bylo pomalejší, my se ale ani neuměli nějak nabízet. Já měl první výstavu až ve třiceti, dnes vystavují kluci ještě za studií. To bychom si nedovolili a taky by nám to nedovolili páni profesoři. Já nejdřív sedm let restauroval kámen, než jsem dostal první práci pro architekturu. Pak to už šlo. Pracovitost, která je na výstavě vidět, ta byla taky nutností.

LN Mohl jste se strefovat do toho, co se od umělců žádalo...

 Dělám věci upřímně, jak nejlíp dovedu a jak chci. Líbí nelíbí, na to jsme nehráli. Také jsme si to ale odtrpěli, byli jsme se ženou dva sochaři v rodině a taky se stalo, že jsme půl roku nedostali ani korunu. Možná to patřilo k věci, my ani netušili, že to bude někdy lepší.

LN Vaše cesta ke kariéře byla vlastně dost dlouhá, vzal jste to od píky.

 Patřím k sochařům, kteří prošli poctivě dlouhou cestou vzdělání. Za války jsem se učil řezbářství a pozlacovačství, potom jsem přešel na hořickou školu, pak pět let v ateliéru Josefa Vágnera na VŠUP. Čili jsem tu sochařinu vzal z gruntu, poznal materiál, co může odevzdat, jak na něj vyzrát, není pro mě problém nalézt formu pro ten který materiál. A věřím rukodílné práci.

LN Atrakcí na současné výstavě jsou opět vaše „hlavy“ – poznáme tu Vítězslava Nezvala, Josefa Čapka, Jana Zrzavého, E. F. Buriana... Jak k tomu došlo, že jste portrétoval tolik slavných Čechů?

 Vlastně za to může E. F. Burian, že jsem začal dělat představitele avantgardy. Já u něj v divadle dělal poskoka fotografovi Otovi Richterovi. Burian se ptal, co ty seš zač, sochař? Přines mi něco ukázat. No a pak mi nabídl výstavu. Napadlo mě udělat jeho portrét, ale neodvážil jsem se ho požádat o sezení. Začal jsem s tím popaměti, on se pak přišel podívat, strašně se mu to líbilo, začal mi vyprávět o Nezvalovi, Werichovi, kterého nesnášel, a o dalších, mě to zajímalo a měl jsem pocit, že jim naše generace něco dluží. Udělal jsem jich jedenáct, ještě jsem měl v plánu Karla Čapka, Josefa Horu, ale tehdejší svaz mi to znechutil, tyhle hlavy se jim zdály nepietní, měli rádi realistické portréty. Směl jsem to vystavit až v roce 1965 v Chebu a to pak byla bomba.

LN Třináct knih, které jsou také na výstavě v Mánesu, připomíná, že nejen výtvarné objekty vytváříte, ale také o věcech s uměním souvisejících píšete. Co je teď pro vás aktuální?

 Píšu dost obsáhlou knížku Díry do světa, budou v ní medailony šestnácti vynikajících malířů a sochařů, kteří uspěli ve světě a spojuje je rodný východočeský kraj. To byste se divila, co tam je velkých jmen – Španiel, Šíma, Kupka, Suchardové, Kafka, Vágner, Gross, Zívr. Už nežijí, ale „díry do světa“ opravdu udělali. Kdo dneska třeba ví o Španielovi, že byl autor prvních československých mincí?

LN Píšete jejich příběhy?

 Ano, a jeden vám řeknu, opravdu se stal: slavný František Kupka přijel v roce 1947 do Dobrušky, kde pracoval jeho otec, a on jako už světový malíř chtěl Dobrušce věnovat sbírku svých obrazů. Zaťukal na národním výboru, oni schůzovali, říkal, já jsem ten a ten a já bych vám rád věnoval obrazy. Ten, co ho přijal u těch dveří, řekl – je tady nějakej chlap a nabízí obrazy. Čekal dvě hodiny, pak šel na nádraží a odjel, nadobro.

LN Když se dnes ohlížíte, mimo jiné i retrospektivou v Mánesu, jste se svou stopou v českém výtvarném umění spokojen?

 Myslím, že snad mohu říct sám sobě, že jsem šel přibližně správným směrem. Dnes jsem už finančně nezávislý, dluh na dům jsem splatil, taky beru důchod... Takže si mohu dělat to, o čem si myslím, že má smysl. To je velké štěstí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!