Na nové album, první s Paulem Rodgersem na místě Freddieho Mercuryho, se dostalo jen pětkrát, což popřelo výrok Briana Maye o tom, že nechtějí být jen revivalovou kapelou; na druhou stranu tímto krokem potěšili fanoušky, kteří přišli především (ne-li výhradně) kvůli oblíbeným „písním svého mládí“. A Queen se většinu večera tváří, že jejich frontman, propůjčovavší skupině především v 80. letech tvář, je takřka sedmnáct let mrtvý.
Teď Paul a teď Brian
Začali zostra, vizuálně vděčným intrem a kytarovými riffy úderné Hammer to Fall a Tie Your Mother Down. V celé první třetině koncertu se vraceli ke starší tvorbě, v čele s hity I Want It All a zejména I Want to Break Free; bylo vidět, jak následující novinky a skladba Seagull od Bad Company v reakcích publika drhnou. Na to ovšem měli rychlou odpověď: skoro půlhodinový, netradičně provedený blok s deskou A Night at the Opera – v něm zahrál Brian May dojemnou, Mercurymu věnovanou Love of My Life, country dupák 39 a z originálního sóla na baskytaru a bicí vzešlou I’m in Love with My Car.
Rodgers se na pódium vrátil až s novinkou Say It’s Not True, zato ve velkém stylu, s doprovodnými projekcemi z historie Bad Company, jejichž skladba bezprostředně navázala. Queen mají v rozložení sil a významu pořádek: teď ty, Paule, teď Brian (téměř dvacetiminutové kytarové sólo a vzápětí další v Last Horizon) a teď Freddie.
Při Bijou doprovázel Maye sám Mercury z originálně řešené obrovské projekce. Podobně tomu bylo i při poslední písni regulérního setu, megahitu Bohemian Rhapsody, kdy Mercury „odzpíval“ a „odehrál“ na piano první, pomalou část; druhou, chaotickou operní árii („... Galileo! Galileo! Galileo figaro! Magnifico-o-o-o...!“) ze záznamu doplňoval sestřih archivních krátkých klipů z doby, kdy kapela fungovala ještě jako Queen + Freddie Mercury.
Bez ohledu na prvoplánovost a kýčovitost byla právě Bohemian Rhapsody jedním z vrcholných okamžiků celé show a s trochou fantazie i milou, pokornou vzpomínkou na jednoho z největších frontmanů hudební historie.
May má jasno Tím byl Mercury a tím Rodgers nikdy nebude. Svým tzv. showmanstvím a hlasovými dispozicemi nedokáže pokrýt ani své vlastní skladby, natož písně šité na míru přirozeným extrovertům (píseň Show Must Go On v závěru byla dosti nepovedená).
Ale mnoho fanoušků z publika s vokály i atmosférou pomáhalo – budou to pravděpodobně ti, kteří z arény odcházeli spokojeni. Zbytek už si tak jistý smyslem celého podniku nebude. May má ovšem jasno: Show must go on!
HODNOCENÍ LN *** (LN udělily tři hvězdičky z pěti)
Teď Paul a teď Brian
Začali zostra, vizuálně vděčným intrem a kytarovými riffy úderné Hammer to Fall a Tie Your Mother Down. V celé první třetině koncertu se vraceli ke starší tvorbě, v čele s hity I Want It All a zejména I Want to Break Free; bylo vidět, jak následující novinky a skladba Seagull od Bad Company v reakcích publika drhnou. Na to ovšem měli rychlou odpověď: skoro půlhodinový, netradičně provedený blok s deskou A Night at the Opera – v něm zahrál Brian May dojemnou, Mercurymu věnovanou Love of My Life, country dupák 39 a z originálního sóla na baskytaru a bicí vzešlou I’m in Love with My Car.
Rodgers se na pódium vrátil až s novinkou Say It’s Not True, zato ve velkém stylu, s doprovodnými projekcemi z historie Bad Company, jejichž skladba bezprostředně navázala. Queen mají v rozložení sil a významu pořádek: teď ty, Paule, teď Brian (téměř dvacetiminutové kytarové sólo a vzápětí další v Last Horizon) a teď Freddie.
Při Bijou doprovázel Maye sám Mercury z originálně řešené obrovské projekce. Podobně tomu bylo i při poslední písni regulérního setu, megahitu Bohemian Rhapsody, kdy Mercury „odzpíval“ a „odehrál“ na piano první, pomalou část; druhou, chaotickou operní árii („... Galileo! Galileo! Galileo figaro! Magnifico-o-o-o...!“) ze záznamu doplňoval sestřih archivních krátkých klipů z doby, kdy kapela fungovala ještě jako Queen + Freddie Mercury.
Bez ohledu na prvoplánovost a kýčovitost byla právě Bohemian Rhapsody jedním z vrcholných okamžiků celé show a s trochou fantazie i milou, pokornou vzpomínkou na jednoho z největších frontmanů hudební historie.
May má jasno Tím byl Mercury a tím Rodgers nikdy nebude. Svým tzv. showmanstvím a hlasovými dispozicemi nedokáže pokrýt ani své vlastní skladby, natož písně šité na míru přirozeným extrovertům (píseň Show Must Go On v závěru byla dosti nepovedená).
Ale mnoho fanoušků z publika s vokály i atmosférou pomáhalo – budou to pravděpodobně ti, kteří z arény odcházeli spokojeni. Zbytek už si tak jistý smyslem celého podniku nebude. May má ovšem jasno: Show must go on!
HODNOCENÍ LN *** (LN udělily tři hvězdičky z pěti)
