O Růženě Zátkové (1885–1923) dlouho vědělo jen pár odborníků. A i ti většinou neznali víc než jméno aněkolik reprodukcí nezvěstných děl. Protože svůj tvůrčí život strávila v zahraničí, psalo se o ní před rokem 1989 stručně, zkresleně a s chybami. Ve třináct let starých akademických Dějinách českého výtvarného umění o Zátkové najdeme jen stručný životopisný odstaveček a v podstatě žádnou informaci o jejím díle. Změnu této bilance má na svědomí historička umění Alena Pomajzlová. Před deseti lety na Zátkovou zaměřila svou badatelskou práci. Její výsledky nyní prezentuje na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu a v objemném katalogu, který ji doprovází.
Pocity rostlin a stavy duše
Životní příběh Růženy Zátkové by mohl sloužit jako podklad pro romantický film formátu populární Fridy: mladá ambiciózní žena chce prorazit ve světě umění. Provdá se za bohatého muže s konexemi, odchází sním do ciziny, kde se seznamuje se špičkou soudobého umění. Slibně se rozvíjející kariéru ale přeruší nemoc, díky níž si uvědomí důležitost svobodného tvůrčího sebevyjádření. Nedlouho po tom předčasně umírá, aniž by se jí podařilo zanechat po sobě hlubší stopu. Alena Pomajzlová naštěstí nepodlehla svodům ze Zátkové vytvořit romantickou legendu, zajímala ji především fakta.
Růžena Zátková vyrůstala v jižních Čechách, v rozvětvené podnikatelské i politicky činné rodině, která podporovala umělecké sklony svých dvou dcer – Růženy a Slávy. V roce 1901 se rodina přestěhovala do Prahy, a obě sestry se tak dostaly do epicentra českého uměleckého dění. Navštěvovaly malířskou školu Antonína Slavíčka a toužily se prezentovat na výstavách spolku Mánes, nebyly ale úspěšné. Jejich malby vycházely z dobových konvencí, navíc se jednalo oženy, které nebyly vnímány jako rovnoprávné partnerky mužských protějšků.
Neznámá futuristkaRůžena: Příběh malířky Růženy Zátkové |
Zátková později sama pobývala vrůzných uměleckých koloniích. Stala se důvěrnou přítelkyní a múzou chorvatského sochaře Ivana Meštroviće, kterého si ve svém skicáku nakreslila jako černý čtverec uprostřed soustředných bílých čtverců. Vinspirativním prostředí se proměnilo její vnímání výtvarného umění. Místo školsky úporného malování světa chtěla vyjádřit jeho podstatu, začala vnímat a rozvíjet postupy avantgardy. Neměla nouzi o inspiraci. Jak potvrzuje dochovaná korespondence ivzpomínky pamětníků, nejpozději od roku 1915 se začala v Římě i Miláně stýkat s futuristy, zejména sjejich vůdcem Filippem Tommasem Marinettim a malířem Giacomem Ballou.
Ve stejné době se stala i společnicí tvůrců kolem Ďagilevova Ruského baletu, včetně Stravinského a Prokofjeva. Stýkala se i s ruskými avantgardními výtvarníky Natálií Gončarovou a Michailem Larionovem a ovlivnil ji jejich zájmem o projevy lidového umění. Idíla Zátkové se stala "primitivními", ovšem víc než jejich forma jsou neobvyklé její náměty. Vše začíná cyklem Pocity rostlin, ve kterém se pokusila výtvarně ztvárnit duši přírody. Co se z této průlomové série dochovalo? Čtyři černobílé reprodukce.
Zátková se také stala přítelkyní extravagantního lorda Tyrwhitta a účastnila se jím pořádaných spiritistických seancí. Cesty do jiných dimenzí rozvinuly její potřebu malovat abstraktní psychické fenomény. Ze souvisejícího cyklu obrazů Duševní stavy se až na pár kreseb, fotografií a písemných vzpomínek nedochovalo nic. Ačkoliv ho Zátková považovala za vrchol své tvorby, u přátel s ním nadšení nevyvolala, byl příliš vzdálen všemu, co se do té doby v umění vytvořilo. Naopak pochvalu si vysloužila její – opět nedochovaná – plastika Senzibilita, hluky a rytmické síly beranidla. Asi metr vysoká konstrukce byla inspirována hlukem stavebního stroje, ale i zvířecím tělem plným energie. Marinetti Zátkové kdílu gratuloval coby k "typicky futuristicky silnému amužnému činu".
Za branami velkoměsta
Zde se dostáváme k otázce vztahu Zátkové a futurismu a naopak. Futurismus byl myšlenkově uceleným avantgardním směrem azahrnoval nejen umění, ale i literaturu, hudbu, divadlo, tanec a kinematografii. Mezi futuristy muži ale nebylo jednoduché se prosadit. Výslovnou součástí prvního Marinettiho manifestu futurismu bylo pohrdání ženou, v jiném vyhlásil válku feminismu a"každému jinému slabošství". Ikdyž futuristé vyhlašovali boj tradičnímu modelu buržoazní rodiny, k ženám umělkyním se chovali s tradiční přezíravostí, kde snad jedinou výjimkou byla právě Zátková. Ta byla některým principům futurismu blízko, přátelila se s jeho představiteli a vystavovala na skupinových futuristických výstavách, ale přímou členkou hnutí se nikdy nestala, nechtěla se podřídit jeho pravidlům. K reprodukování svých děl ve futuristických časopisech svolila jen pod podmínkou, bude-li uvedena pod pseudonymem Signorina X.
Život Růženy Zátkové ovlivnily zdravotní problémy. Ke konci srpna 1916 se zhroutila a musela být převezena do sanatoria ve Švýcarském Leysinu. Měla zápal plic a pravděpodobně tuberkulózu. Její stav byl natolik vážný, že v sanatoriu musela zůstat až do roku 1919. Horečná umělecká aktivita byla vystřídána vynuceným odpočinkem, později se začala věnovat biblickým ilustracím inspirovaným lidovým uměním, starými rukopisy a perskými miniaturami.
V roce 1919 se rozvedla s Chvoščinským a o rok později si vzala levicového novináře Artura Cappu (oba akty v Itálii pravděpodobně nebyly legální). Zdravotní stav jí neumožnil návrat do velkoměsta, živořila na venkovských samotách. V práci se jí ale dařilo, tvořila koláže, kinetické asambláže, z různých materiálů (kov, celofán, dřevo, sklo) sestavované obrazy, kterými vyjadřovala charakter přírodních živlů.
Její tvorba vrcholí velkým portrétem Marinettiho, který jí na počátku 20. let uspořádal hned dvě velké výstavy v Itálii. K plánované výstavě v Praze už nedošlo, Růžena Zátková v říjnu 1923 zemřela.
Projdeme-li poctivě celou výstavu, uvědomíme si, že se z díla Zátkové dochovaly pouhé zlomky. Jestliže dvě výstavy Zátkové z počátku 20. let obsahovaly několik desítek prací, dnes se jich z vrcholného období dochovalo sotva deset, rozptýlených převážně po soukromých sbírkách. Kurátorce Aleně Pomajzlové nezbylo než vystavit i reprodukce nezvěstných nebo nedostupných děl. Výstavní panely, na kterých visí, jsou z druhé strany doplněny o životopisné údaje. Místo zbylo i na práce přátel a na umělecky méně zajímavé studijní práce z počátku kariéry umělkyně.
Pro méně zkušeného návštěvníka může být někdy obtížně rozeznatelné, zda se dívá na originální dílo, nebo jeho reprodukci. Soudobou replikou je i klíčové sochařské dílo Beran, které se dochovalo jen na několika fotografiích, podle kterých byla vytvořena rekonstrukce.
Výstavu doprovází katalog. Ačkoliv neohromuje pevnými deskami a záplavou obřích reprodukcí na tlustém křídovém papíře, je v něm pravděpodobně vše, co se do tohoto okamžiku dalo o Zátkové zjistit. Reprodukce děl, včetně těch nedochovaných, korespondence shromážděná z archivů na několika kontinentech, dobové kritiky a především vyčerpávající esej Aleny Pomajzlové. Nepřepisujte dějiny
Lze vůbec badatelce, která se Zátkovou strávila deset let, něco vytknout? Z poztráceného díla se jí podařilo alespoň něco najít a přesvědčivě interpretovat, ze střípků poskládat obrysy životního příběhu. Výstava i kniha ovšem svádějí k obecnější otázce: zakládají podobné objevy nutnost přepsat a přehodnotit dějiny českého avantgardního umění? V konfrontaci se zlomkovitým, avšak zjevně světově významným dílem Růženy Zátkové je odpovědí nejspíš ne. Zátková se stala umělkyní svého formátu právě proto, že se dokázala z domácího uměleckého kontextu vyvázat.
V porovnání s tím, co v Praze na počátku 20. let vytvářeli čeští avantgardisté, byla úplně jinde, před a současně i hlouběji. Lokální stín překročila s podobnou radikálností, s jakou se to podařilo třeba Františku Kupkovi. I ten z lineárně pojatých dějin českého umění na všechny strany vyčuhuje. Dějiny českého umění není nutné přerovnávat, ostatně nemají žádnou obecnou logiku. Růžena Zátková je jejich zvláštní, ve všech smyslech nezávislou kapitolou.
