Už ani do Čech se nedováží pouze velkolepé akrobatické show. Naopak – a nejen z finančních důvodů – se prosazují i komorní a intelektuální polohy nového cirkusu. Navíc jsou stále častěji uváděny projekty, u kterých ani není možné žánr striktně vymezit, protože se jedná o syntézy divadla pohybového, fyzického, výtvarného i klaunského.
Průkopníkem „divácky náročnějšího“ směru je především festival Cirkopolis, který se konal v únoru na dvou pražských scénách –v Akropoli a Ponci. Mezinárodní přehlídka se uskutečnila už popáté a byla ještě intimnější než předchozí roky. A bohužel také méně poutavá. Jako by se na ní letos setkali podivíni, kteří jsou „mimochodem“ také akrobaté či hudebníci. Nechyběl tedy humor, někdy těžce vydřený, ale mnoha obdivných povzdechů se performeři od diváků nedočkali. Přesto i na tomto festivalu byly prezentovány dvě světlé a skvělé výjimky – dokonce v rámci jednoho večera v Ponci.
Dvojice mladých umělců z Belgie – Willem Balduyck a Sophie van der Vuurstová – umělecky ztvárnila „těžkou fyzickou práci“. Projekt se nazývá Tak těžké, jak to je a mladí akrobaté (známí jako umělecké duo Circus Katoen) v něm pracují s osmnácti těžkými pytli. Hodinu je přeskupují, zvedají, hází jimi. Nejedná se pouze o to, jak vysoko je vyzdvihnou a jak dlouho je udrží třeba na hlavě, jak geometricky přesně je umístí a jaký symbol z toho vyplyne, podstatnější je, že vidíme jejich fyzické limity, situace, kdy už opravdu není možné s pytli manipulovat. Přesto „hravá“ práce nekončí, pokračovat se musí, i když třeba ne elegantně a s vypětím všech sil. Inscenace je (skoro čechovovskou) metaforou životního údělu.
Protipólem „rustikálních“ Belgičanů se stal japonský tanečník a žonglér Hisaši Watanabe. Jeho sólo se nazývá Obrácený strom a jde o návrat ke kořenům. Šlachovitý muž v bílých slipech, obklopený žonglérskými míčky, se stává zvířetem. V projektu se nonverbálně vypráví o pudech, přejímání různých identit, zkoumá se živočišnost. Watanabe žongluje nohama, zády, krkem. Některé jeho exhibice působí vtipně, jiné směšně, všechny jsou ovšem bravurní. Připomíná „zvířecího moderního gymnastu“. Nebudu zapírat, že to bylo šílené představení, ale také technicky precizní a překvapivé. Přesně takové, při jehož sledování si pomyslíte, že toto už přece lidské tělo nemůže dokázat.
A jde to i ve velkém
Pražský prostor Jatka 78 je domovskou scénou největšího a nejúspěšnějšího českého novocirkusového souboru Cirku La Putyka. Je tedy přirozené, že zde hostují také další skupiny, které mají k tomuto žánru blízko. Do konce sezony to budou například dva mezinárodní soubory Cie Circoncentrique a 100% Circus i australské uskupení Gravity & Other Myths, které bude ve svém projektu vyvracet zákony gravitace. Ale letošní přehlídka již začala. A královsky.
Začátkem března do Jatek 78 přijela čtveřice francouzských akrobatek Groupe Bekkrell. Jejich Bekkrell efekt asi zpočátku všechny skalní novocirkusové fanoušky překvapil. Vidíme provazy, tyč, „teeterboard“, popruhy na „slackline“ a mnoho světel. Tedy nic nepatřičného. Čekáme, že artistky budou chodit po provaze, dělat salta na houpačce, spouštět se hlavou dolů na tyči. Jenže tyto ženy akrobacii předvádějí po svém. A značně neuhlazeně.
Organizovaný chaos
Mnohé vysvětluje název inscenace – nese totiž v sobě fonetický přepis jména Becquerel. A Antoine Henri Becquerel je nositel Nobelovy ceny za fyziku –za objev přirozené radioaktivity. Není důležité vědět, co přesně to znamená, ale inspiruje to v hledání všemožných (přírodních až vesmírných) významů při pohledu na toto punkové nadělení.
Dívky v kostýmcích se na první pohled chaoticky snaží najít rovnováhu – na zemi i ve vzduchu. V ústech mají chrániče na zuby a vydávají neartikulované skřeky. Později se osvobozují ze svého uniformovaného oblečení a stávají se tvrdými divoženkami, které hledají, vztekají se, na chvilku se vzdávají, aby po chvilce začaly jinak. Z lan, tyčí i houpačky vytvářejí roztodivné kladky a soustavy, po kterých se snaží dostat ke svému cíli. V závěru se pak zbaví i chráničů a ve večerních šatech se na ďábelském stroji, který samy vytvořily, vznášejí do výšin.
Vlastně se tu neustále staví a boří (dokonce i řady světel mění svou pozici, aby dotvářely žádoucí obraz) a jen mimochodem se předvádí přemety a stojky. Často je vše zahaleno v dýmu a světla ostře pálí diváky do očí, znějí podivné industriální a kosmické ruchy (jeviště je totiž nazvučeno, a tak rytmické skoky na prkně nejen vidíme, ale také slyšíme). Bekkrell efekt je zkrátka organizovaný chaos!
Nežije se nám s novým cirkusem v České republice špatně. A nemyslím tím pouze Prahu, jelikož třeba také Národní divadlo Brno zahájilo v únoru mezinárodní novocirkusovou přehlídku ve svém šapitó v parku Lužánky.
