Osud Jana Kapra (1914–1988) je v lecčem mimořádný a zároveň příznačný. Komunistickému režimu oddaný skladatel se dokázal vymanit z ideologických schémat, v šedesátých letech výrazně proměnil svůj kompoziční styl a nechal se inspirovat směrem tzv. nové hudby. Na protest proti okupaci jednotkami Varšavské smlouvy vrátil Stalinovu cenu, následně byl v průběhu 70. let umlčen a prakticky vymazán z historie. Nyní je hrdinou netradičně pojatého dokumentu.
Lidovky.cz: Jak jste se poprvé setkala se jménem Jan Kapr?
Úplně náhodou. Muzikoložka a houslistka Michaela Vyoralová, která se do té rodiny přivdala, mi řekla, že v Kaprově vinohradském bytě je pořád spousta krabic s jeho písemnostmi a hlavně s amatérskými filmy natáčenými osmimilimetrovou kamerou. Zkusmo jsem si jeden z té řady filmů založila do promítačky a myslela jsem si, že uvidím nějaké běžné domácí záběry, jak si lidé točili Vánoce a rodinné oslavy. A první, co jsem viděla, byl Jan Kapr, jak se plazí po louce a jí sedmikrásky!
A pak se k tomu přidávaly všechny možné pády ze sáněk a další krkolomné sportovní aktivity nebo rozličné komediální skeče, kde ochotně účinkovala celá rodina. Nechali jsme pak celý filmový archiv zdigitalizovat a našli jsme ještě řadu dalších pokladů. Třeba záběry legendárního zpěváka R. A. Dvorského. Toho Jan Kapr pomocí dopisů Antonínu Zápotockému zachránil před kriminálem... Pak jsem se teprv začala víc zajímat o Kaprův osud a hudbu.
Lidovky.cz: To vás přimělo natočit o něm dokument?
Kaprův osud je oproti podobným příběhům 20. století výjimečný silnými osudovými zvraty – v šestnácti letech se rozhodne být špičkovým gymnastou, ale utrhnou se s ním kruhy, málem zemře, a v důsledku toho všeho se pak stane skladatelem... Sám o sobě by mě ale jeho životní příběh k natočení filmu nepřesvědčil.
Mně přišla zajímavá ta archeologie, jak porozumět těm stopám po Kaprovi z dnešního pohledu. Jak se vztáhnout k odkazu člověka, který byl prominentem režimu i disidentem, rozvedený i šťastně ženatý, autor propagandy i avantgardy. Podobné pátrání po stopách jsem už zažívala, když jsme před patnácti lety točili film Ztracená dovolená, v němž pátráme po majitelích fotek nalezených v kontejneru.
LUCIE KRÁLOVÁ(* 1978) Vystudovala dokumentární tvorbu na FAMU, kde nyní vyučuje. Na MFDF Ji.hlava byla oceněna za dokumenty Zlopověstné dítě (2003) a Prodáno (2005) a na MFF Karlovy Vary za film Ztracená dovolená (2007).  Lucie Králová |
Lidovky.cz: Takže jste chtěla ukázat, jak je možné rekonstruovat z takových dochovaných materiálů lidský život?
Takových filmů už je taky hodně. Chtěla jsem si zkusit – to říkám trochu z legrace, ale myslím to vlastně vážně – takovou věc, že máte mrtvého člověka, který je spoluautorem filmu. A díky tomu dál žije. On je autorem svého životního příběhu, svých dopisů, je autorem těch osmiček, je autorem hudby i propagandistických textů, se kterými pracujeme. Je autorem kompozičního principu založeného na šifrování a my jsme právě tenhle rastr zkusili použít na kompozici našeho filmu, ten film je vlastně šifra.
Lidovky.cz: Jak jste dospěla k formě dokumentární opery?
Věděla jsem, že je tady Jirka Adámek, úžasný divadelní režisér, který má velkou zkušenost s voicebandem i novou operou, pro niž píše vynikající libreta – viděla jsem třeba jeho šeptanou operu Bludiště seznamů podle Umberta Eca. Společně s ním a se skladatelkou Petrou Šuško jsme zkoušeli hledat současný filmový jazyk, který nám umožní zažít Kaprův svět skrze hudbu a obrazy. Sám Kapr byl představitelem nové hudby a snažil se najít vlastní hudební jazyk a to mě právě zajímá na filmech – hledat ten interpretační klíč.
Lidovky.cz: Jak jste ho tedy nacházeli?
Základ byla taková detektivní práce, například jsme objevili, že je na těch filmech natočený slavný pěvec Pavel Ludikar, přítel Jana Kapra, který zpíval za první republiky v Metropolitní opeře a později se vystěhoval do Rakouska, a máme s ním záběry, jak starý pán v saku padá ze sáněk a válí sudy.
K tomu víme, že byl obrovský proutník a bonviván, máme jeho dopisy a tážeme se, co to znamená, že tenhle rakouský emigrant často navštěvoval Kapra, laureáta Stalinovy ceny, kterou Kapr navíc později vrátil. A teď přemýšlíte, jak z toho udělat tříminutovou skladbu jako esenci toho vztahu „emigranta“ a „laureáta“ To psaní probíhalo v takovém tvůrčím procesu zvláštního soustředěného bláznovství a hodně jsme zkoušeli i hudebně, dokud jsme ten tvar neměli.
Lidovky.cz: Nakolik je ve filmu přítomná původní Kaprova hudba?
Prostupuje celým filmem. Naše skladatelka Petra Šuško shodou okolností studovala u pana Slavického, což byl Kaprův žák... Ten film pojímá život jako kompozici svého druhu, chtěli jsme docílit toho, abychom vstoupili do propojeného vesmíru skladatele, kde přestanete rozlišovat, co je jaký zdroj, a začnete to vnímat jako celek. Je to vlastně taková zvukově-hudební lázeň, v níž se diváci mohou proplavat Kaprovým životem, ono se v tom filmu vůbec hodně plave, Jan Kapr se narodil ve znamení Ryb a zhudebnil Morgensternovy Rybí zpěvy...
Lidovky.cz: To zní jako obdivuhodně propracovaná konstrukce a zároveň tak trochu recese.
Nechtěla jsem, abychom si hráli na takové to „velké umění“. Je tam ironický odstup, trochu si z toho děláme legraci a každý divák to asi bude vnímat trochu jinak.
Lidovky.cz: Je tedy KaprKód komická opera? Nebo přece jen víc tragédie?
Rozhodně je to drama. Když jsem si to uvědomila, dost jsem se tomu bránila, protože jsem k tomu původně přistupovala jako ke komedii, to je taková moje tendence. Bavila mě ta konfrontace vysokého a nízkého, celá ta hra, kterou to umožňuje, ale pak mi došlo, že ono je to opravdu drama a my se tomu nemůžeme jenom smát. Takže nám šlo i o to, abychom ustáli vážnost některých momentů bez výsměchu, ale zároveň se nepropadli do patosu.
Lidovky.cz: Ve filmu exceluje Český filharmonický sbor Brno, který předvádí i některé hodně nestandardní kousky. Jak se na tu výzvu jeho členové tvářili?
Mají velký smysl pro humor a byli úplně skvělí, šli s námi do všeho. Dokázali třeba zpívat i vleže, klikovat a zpívat u toho náročnou skladbu bez not... Navíc je to jeden z nejlepších sborů v Evropě! I přes náročnost natáčení vládlo často veselé nadšení, třeba jedna sboristka sjela na sáňkách, naší rekvizitě, schody. Mrzí mě, že jsme to do filmu ani nemohli všechno dostat. Mimochodem jejich sbormistr je poslední žijící Kaprův žák a pojal to angažmá v našem filmu právě jako službu Kaprovi, kterého si vážil.
Lidovky.cz: Součástí vašeho kódovaní je třeba také to, že diváky informujete, jaký prostor v Kaprově filmovém archivu zaujímají jednotlivé motivy.
To je právě ta archeologie, změřili jsme minuty jednotlivých motivů, např. pádů je skoro osm minut ze šesti hodin. A ty pády pak propojujeme s tím, že Kapr spadl z kruhů, když se s ním utrhly, pád jako symbolický motiv jeho života. Kapr si natočil třeba 26 minut sýkorek, zatímco jeho první manželka je tam jen hrozně krátký čas.
Lidovky.cz: Stejně jako jeho syn s mentálním postižením. Mínila jste tyhle údaje jako svého druhu hodnocení?
Nechceme to soudit, spíš necháváme na divákovi, jak si to vyloží. Ale samozřejmě tím dáváme najevo, že kódujeme Kaprův život i na základě toho, čemu přikládal v tom svém materiálu jaký důraz.
Lidovky.cz: A pro vás osobně z toho všeho Jan Kapr vychází jak?
Především jako nesmírně houževnatý člověk se silnou vůlí a smyslem pro humor, který dokázal z disharmonie tvořit harmonii. Také člověk schopný extrémní proměny politické, osobní i umělecké – a o ní taky naše opera vypráví. Byl původně opravdu přesvědčený o komunistických ideálech – „nenapíšu noty, která by nesloužila boji za socialismus“, to je citát z jeho článku, byl velmi politicky činný.
Postupně se stal ale zakázaným autorem, když v roce 1968 vrátil Stalinovu cenu a napsal otevřený dopis Šostakovičovi. A tuhle oficiální tvář doplňuje jeho radostná každodennost, kdy má čas inscenovat legrační scénky, třeba jak si jeho tchyně nasazuje umělé zuby a líbají se s tchánem v potápěčských brýlích. A zároveň velké umělecké ambice, díla pro zahraničí, mimořádně náročné Morgensternovy Šibeniční písně, které napsal v roce 1972 na objednávku pro sbor Hamburského rozhlasu, tehdy špičkového tělesa. A toužil se propsat na věčnost, třeba k tomu náš film pomůže.
