LN: V knize píšete, že jste rozbil svůj Siamský příběh, vydaný před dvaadvaceti lety, a na jeho troskách postavil příběh nový, novelu Bakšiš. Proč to násilí na vlastním díle?
Není to násilí, je to varianta.
LN: A proč zrovna Siamský příběh? Má ve vaší bibliografii nějaké specifické místo?
Tradice, ženská síla i magický význam. Ženy své výšivky kódovaly, říká slovenská spisovatelka |
Má své zvláštní místo, už hned po dopsání jsem totiž věděl, že napíšu ještě jeho jinou variantu. V knižní podobě Siamského příběhu z roku 1996 mám už poznámky a škrty, které mě teď vedly k té variantě.
LN: Pročítáte a poznámkujete si i další svoje knížky?
Ne, k dalším svým knížkám se nevracím.
LN: Jako vypravěče své novinky jste vybral skřeta. Kdo to je, koho symbolizuje, karikuje?
Mě samého. I z dalšího románu, který vyjde napřesrok v lednu, poznáte, že se mi v roli skřeta zalíbilo. To je má velká životní role.
LN: Proč skřet jako životní role? V předcházející Jízlivé potměšilosti žití vyprávěl králík...
Však jak ten králík skončil!
LN: Bakšiš je vlastně novela romantického typu: láska tu vzejde na oslavě smrti, narychlo sezdaný pár má pro sebe vymezených sotva pár dní, po kterých si pro něj přijde zapomnění a ji čeká nekonečné hledání. A pak ty podmanivé, smyslové výkresy krajiny... Máte vztah k romantismu?
Kdepak romantismus, sarkasmus. A aby sarkasmus pěkně fungoval, musí mít za podklad romantiku. To je jak s vlky. Aby je někdo bral vážně, musí zakusovat krásné bílé ovečky. Kdyby zakusovali divočáky, pes by po nich neštěkl.
LN: V příběhu připomínáte i dost neromantickou Kunderovu povídku „Falešný autostop“. Baví vás Milan Kundera?
Mám nesmírně rád, ba zbožňuju jeho „melancholické anekdoty“. Kam se Nesnesitelná lehkost bytí hrabe na Směšné lásky!
LN: Co na Směšných láskách zbožňujete?
Takto bych chtěl umět vyprávět.
LN: Zajímá vás i Kunderova esejistika?
Zajímá. Ale ve své esejistice je Kundera nejblíž Robertu Musilovi, který je mi hodně vzdálený. Tím je eufemisticky řečeno, že jsem Muže bez vlastností nečetl, nedokážu ho číst.
LN: Časově se příběh vaší novinky děje v letech po druhé světové válce, místně pak na úpatí Vysočiny a v Brně. Měl jste pro své psaní v hlavě reálné předobrazy, vlastní vzpomínky?
Ne, to místo nemá se mnou nic společného. Vybral jsem si ho schválně jako romantickou kulisu, abych si tam mohl skřetovsky pořádně zařádit.
LN: V druhé půli příběhu se už ale řádí i ve vašem oblíbeném Brně. Odkud pro vás pramení jeho magie?
Narodil jsem se v Brně-Žabovřeskách a prožil jsem tam konec války. A tak má odpověď na vaši otázku je v mém románě Dobrou noc, sladké sny.
LN: Jaká doba vám byla v životě nejmilejší? Dětství, šedesátá léta, současnost?
Nerad to přiznávám, ale sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy jsem byl zakázaným autorem. Tam jsem se přesvědčil, co pro mě znamená vyprávění příběhů. Pomáhalo mi to přežít. To byla má věž ze slonoviny. Doporučoval bych ji každému autorovi. Na dvacet roků se veřejně odmlčet.
LN: A dekády po devětaosmdesátém, kdy jste naopak autorem hojně publikujícím, čteným, ceněným, překládaným?
Jsem si především vědom, že jsem autorem hodně jinačím než většina české literatury, což v devadesátých letech zaujalo. Ale má jinakost párkrát narazila. Poprvé už na gymplu, kde jsem měl ze slohovek vždycky trojku, jestli ne málem čtyřku. A na maturitním vysvědčení z češtiny dvojku z milosti. Když jsem koncem šedesátých let potkal češtináře, to už jsem publikoval v Plameni a Hostu do domu, omlouval se mi, že netušil, že budu spisovatelem. To mi už tenkrát přišlo jako hodně zábavné. Můj Medvědí román nebyl přijat do samizdatové edice Petlice, pak dostal Cenu Toma Stopparda. A je tady ještě jedna školní příhoda, která ale asi do tohoto rozhovoru nepatří...
LN: Co by ne?
Pro mě je důležitá. V šesté třídě jsem měl nepříjemnosti, protože kluci si opisovali kovbojky, které jsem psal, do školních sešitů. Paní učitelka se mě ujala a já jsem jí za to napsal svou první „literární povídku“, o atentátu na Abrahama Lincolna. Líbila se jí a přečetla ji i ve vedlejší třídě. Spolužák s literárním příjmením Honza Březina napsal hned taky povídku, ale paní učitelka ji už tak neocenila. Honza mě pak po vyučování vzal za školu, pod Špilberk, chodili jsme do školy na Husově, a tam mě zpráskal jak psa. Když jsem potom mnohem a mnohem později četl Babelovu povídku Můj první honorář, pochopil jsem, že ten výprask byl mým prvním honorářem.
LN: Jak je to ve vaší novince s tím titulním bakšišem, tedy darem? Kdo ho dává komu? Autor svým postavám, aby mu šly na ruku? Milenci jeden druhému, aby prošli zasvěcením, zbavili se cejchu? Autor svému čtenáři?
Ale to je snad jasné, tím darem, bakšišem, je Jirásek, pamětní mince, bez níž Charon nepřeváží. A mým darem čtenářům je pak upozornění, že by si měli vážit Jiráska: je sice bezcenný tady, ale v podsvětí má zřejmě obrovskou cenu. Tam po něm prahnou.
LN: Nedávno zemřel Philip Roth. Pro něj bylo psaní „bojem“. Z elánu, který má vaše novela, mi přijde, že vy s psaním rozhodně nebojujete, že se vám knihy píšou málem samy. Je to tak? Bylo to tak vždycky?
Pro mě je snadné vymyslet příběh, to je mi snad dáno, ale zápasím se slovy, najít přesná slova je pro mě čím dál obtížnější, někdy si už musím pomáhat – a to jsem ještě nedávno nedělal – velkým věcným a synonymickým slovníkem. Skřet alzheimer už ke mně přijíždí výtahem. Dívám se, jak běží čísla poschodí, a už za chvíli ho mám tady v pokoji.
LN: Četl jste Rotha rád?
Philipa Rotha mám skoro celého v knihovně a byl jsem a pořád jsem jeho nadšeným čtenářem.
LN: Co čtete teď?
To je teda sranda, že jste se právě trefil: čtu už potřetí Kafkův Proces. Vracím se teď totiž ke všem knihám, které mě kdysi za ujaly. Před Procesem jsem četl, taky už pokolikáté, Zločin a trest a chystám se na Smrt v Benátkách.
LN: Bakšiš vyšel pod hlavičkou Větrných mlýnů. Proč odchod z Druhého města?
To není odchod, to je odskok. Ještě než mě sežere alzheimer, chci si vyzkoušet ještě jiné nakladatelství.