Nazvala ji Rudolfinum Chrám umění a vzdala tak hold výjimečné budově, v níž získala svoji nejdůležitější domovskou scénu. Výrazně oranžová vazba knihy působí slibně, dá se očekávat, že jedna z pražských dominant nebude představena jen suchým výčtem technických parametrů. V úvodu si autorský kolektiv přeje, aby po knize sáhl každý, kdo v Domě umělců prožil hezké chvíle a bude se o něm chtít dozvědět něco více.
  |
Editoři Jakub Bachtík, Lukáš Duchek a Jakub Jareš (zároveň autoři několika textů) v předmluvě připomínají, že Rudolfinum od svého otevření v roce 1885 slouží především umění jako takovému a že svou krásou a důstojností umělecké prožitky ještě umocňuje. O to závažnější nedostatek zmíněné trio spatřovalo v absenci knihy detailně shrnující dějiny Rudolfina. Oslovilo autory, kteří se různým aspektům stavby a historii institucí spojených s existencí budovy věnovali již v minulosti.
Jsou jimi Vlasta Reittererová, Richard Biegel, Petr Kadlec, Roman Prahl, Vít Vlnas, Jindřich Vybíral a Michal Novotný. S využitím jejich statí, s použitím reprodukcí plánů, skic, rysů, fotografií, novinových článků, programů, plakátů a dalších dokumentů se editorům podařilo poprvé komplexně zmapovat pohnutý příběh Rudolfina od prvotních úvah směřujících k jeho vzniku po poslední rekonstrukci budovy ukončenou v roce 1992. Řádně je také vzpomenut neprávem opomíjený hlavní iniciátor vzniku Rudolfina, pražský rodák a ředitel České spořitelny JUDr. Wenzel rytíř Worowka.
Publikace podrobně rozebírá stavbu budovy po technické i estetické stránce. Popis moderních prvků, které stavitelé použili a které činí z Rudolfina dodnes funkční koncertní a galerijní prostor, je zajímavý pro čtenáře, zároveň by mohl budovu konečně pevněji ukotvit v dějinách pražské architektury. Kniha přináší podrobnosti o výzdobě interiéru i exteriéru budovy, zabývá se osvětlením a akustikou sálů, vytápěním, původem varhan. Není vynechán žádný detail, socha, lustr, výmalba.
Jednotlivé kapitoly popisují historii Rudolfina v kontextu dobových společensko-politických souvislostí (Rudolfinum v moci nacistů) atd. Do podrobného vylíčení stavby Rudolfina, které provázela řada těžkostí plynoucích z tehdejšího postavení české minority, se prolínají příběhy několika důležitých kulturních institucí, jež zde sídlily.
Patřilo k nim Uměleckoprůmyslové museum, Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, Krasoumná jednota pro Čechy, Pražská konzervatoř, ale svého času i československé Národní shromáždění. Budova, postavená v letech 1876–1881 podle návrhů architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, pojmenovaná po korunním princi Rudolfovi (po vzniku Československa označována jako Dům umělců), byla svědkem také několika pohnutých osudů předních osobností hudební i výtvarné scény. Jim jsou věnovány celé kapitoly, např. Česká filharmonie a její šéfdirigenti v poválečné éře.
Závěr patří současnosti velkoryse koncipovaného Rudolfina, v němž jsou pořádány ve Dvořákově, Sukově a Kubelíkově síni koncerty. Od roku 1994 se s nově založenou Galerií Rudolfinum do budovy vrátilo i výtvarné umění. Kniha je vybavena náležitostmi, k nimž patří jmenný rejstřík, seznam reprodukcí, seznam pramenů a literatury. Ocenění si zaslouží i kvalita fotografií pořízených Martinem Mickou. Největší plus knihy spočívá v umění autorů napsat odborné statě přitažlivě, příběh Rudolfina a jeho mistrů se čte téměř jako román.
