Škvoreckého korespondence: Na shledanou v lepších časech

Jde o portrét jednoho velkého přátelství a o dokument z jedné ne příliš dobré doby.

V desáté kapitole Škvoreckého klíčového románu Mirákl (1972) se objeví Lester, muž "s rovným a monotónním hlasem a knírkem, jímž ironicky hýbal ze strany na stranu". Charakteristicky posazený hlas a knírek byly, píše Škvorecký, "symboly hnutí, k němuž jsme patřili." Ono hnutí "nemělo ve znaku žádné zemědělské nástroje"... Lester je v tomto hořce ironickém panoramatu českých dvaceti poválečných let výjimečně postavou bezvýhradně sympatickou a Dannymu Smiřickému (Škvoreckého alter ego) drahou.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jen trochu obeznámenější čtenář samozřejmě v Lesterovi okamžitě poznal Škvoreckého celoživotního přítele a blížence Lubomíra Dorůžku. V beletristické zkratce zachytil základní Dorůžkovy povahové i intelektuální dispozice, které z jeho činnosti a bytosti člověk tušil a které si pak - jako čtenář dopisů, jež Škvoreckému psal -mnohokrát potvrdí. Jaké to jsou? Stručně řečeno: zdrženlivost, odstup, ironický nadhled, intelektuální skepticismus a pak především velká hodnotová věrnost a praktická spolehlivost.

Hudba, jazz, literatura a "kecání"

Dorůžka byl nejspolehlivějším poutem Škvoreckého se starou vlastí. V korespondenci se to ovšem neprojevuje nějakou explicitní manifestací citů dvou životních přátel, nýbrž stovkami a tisíci detailů, o nichž jejich dopisy vypovídají.

Dobrá polovina textu zahrnuje z čtenářského hlediska možná trochu únavné, ale "dokumentaristicky" zajímavé informace o tom, co má kdo komu poslat (desky, knihy, fotografie...), co vyřídit, předat, ke komu zajít. To není psaní dvou lidí, kteří jen tak udržují kontakt, protože se z různých důvodů cítí blízkými, tato korespondence je pokračováním osobní spolupráce za jiných, ztížených podmínek.

Povaha oné spolupráce je individuální a osobní, nejde o nic podobného nějakým spikleneckým rejdům. Naopak. Oba dva především jeden druhého potřebují ve svých věcech, ve svých srdečních záležitostech. A těmi jsou v první linii hudba, tedy jazz jejich gusta, pak literatura a potom "kecání" o poměrech a o lidech v nich.

Během dvaceti let se dikce Dorůžkových dopisů téměř nezmění, stále převládá vyrovnaný a věcný, především informativní tón. To neznamená, že by byl monotónní, ba nudný, naopak, čtenář, jenž se začte a počne se orientovat, může po nějaké době nabýt dojmu, že čte svého druhu detektivní či špionážní román v dopisech, neboť okolnosti samotného psaní jeví atributy toho žánru.

Dorůžkovy dopisy se dělí na dva druhy dle okolností, za nichž byly psány. Všechny obsáhlejší, osobnější, důvěrnější a česky(!) psané dopisy psal Dorůžka během svých výjezdů do zahraničí, především tedy do zahraničí tzv. nesocialistického. Dorůžkovi bylo až do konce 80. let umožňováno (jistě za cenu kompromisů a věcí, jež v jednom případě nazve "nechutnými" - myslí tím obligátní hlášení po návratu?), v rámci pracovního poměru v průměru třikrát až čtyřikrát do roka vyjet na Západ: zpočátku jako organizátor pražského jazzového festivalu, pak jako obchodní referent v Supraphonu. Tyto cesty pak doplňoval rodinnými dovolenými v Jugoslávii etc.

Snad každou tuto výpravu využil k napsání dopisu a (případně) odeslání zásilky svému příteli v Torontu a naopak k převzetí dopisu (a případně) zásilky od Škvoreckého, jenž je na předem dohodnutou adresu posílal poste restante - ne vždy to vyšlo. Škvoreckého dopisy, které takto dostal, nemohl pak z bezpečnostních důvodů přivézt do Prahy, proto i svazek jeví značnou disproporci: od druhé poloviny svazku, tedy od konce 70. let, zcela převládají dopisy, jejichž autorem je Dorůžka, ty od Škvoreckého byly nejspíš po přečtení zničeny.

Dopisy, které Dorůžka posílal z Prahy, psal pak anglicky na smluvené zástupné adresy, přičemž jejich obsah je podstatně stručnější, obsahují informace především o rodině či sdělení ryze praktické a poněkud redundantní či přímo úmyslně zmatečné, neboť u nich se dalo předpokládat, že budou čteny ještě někým jiným. V jednom z dopisů ze začátku 70. let, který je ovšem psán přiznaně Škvoreckému, Dorůžka píše, že se situace v zemi uklidňuje a oni, tedy Škvorečtí, kteří stále ještě v Kanadě nejsou definitivně "ilegálně", se budou moci klidně vrátit, neboť poměry tomu nasvědčují. Ale třeba to bylo v tu chvíli myšleno i trochu vážně...

Dorůžka nebyl jistě optimistou, ale nebyl ani pesimistou či skeptikem. Ten základní stav by se dal asi popsat jako realismus na věčné časy či racionální individualismus, který se nakonec jaksi "umí" zařídit i v nepříznivých poměrech. V jednom dopise vzpomíná na první chvíle ruské okupace: nevyskočil z postele, ale několik hodin přemýšlel, kolika věcí se bude muset vzdát a co si bude chtít uchovat: přátelství se Škvoreckým k nim určitě patřilo. Typ jeho korespondence a asi i osobnosti přitom není introspektivní a o sobě, natož o svém nitru, toho zas až tak moc nesděluje. Drží se gentlemanské zásady, že intimity se papíru nesvěřují a s přítelem si nejlépe popovídáte o věcech, které máte oba rádi za všech okolností.

Ale v některých případech své postoje přece jen definuje jasněji, ba naléhavěji. Dlouho v 70. letech vlastně není zas tak moc o čem psát: samozřejmě píše o bizarnostech a běžných šikanách týkajících se dlouhých vlasů či podprsenek zaměstnankyň televize kontrolovaných z nařízení soudružky Balážové přičinlivým vrátným (kde se to u Škvoreckého objevilo?).

Téma se změní v druhé polovině 70. let: nejrozsáhleji a s největší osobní potřebou v době procesů s The Plastic People a pak kolem Charty. V dopise z července 1976 polemizuje Dorůžka po svém s Jirousovou (neví, že to psal Jirous, nejspíš ho ani tehdy neznal, četl článek ve Svědectví, kde byl podepsán jako Jan Kabala) Zprávou o třetím českým hudebním obrození a píše, že "kdybych to chtěl hodně moc přehnat, mohl bych říct, že Plastic People dostali jen to, oč si koledovali..." Radikalismus a ochota jít hlavou proti zdi mu byla cizí a nepříjemná, produktivnější mu připadalo - v situaci, kdy je establishment všudypřítomný a silný - zkusit ho "oblafnout". Charta je pro něj příkladem tohoto nepříliš konstruktivního radikalismu: v prvním efektu povede jen k tomu, že lidé, kteří dosud trochu mohli, nebudou moci vůbec.

Třeba Jaroslav Hutka. Když píše o antichartě, popisuje rituály kolem ní jako komediální a pak suše dodá, že ji "podepsal" pochopitelně také. Jiné je to však v případě léta se táhnoucího případu Jazzové sekce, kde se cítí vtažen do děje podstatně více, neboť ano, tady jde už o jeho věc a poměry v polovině 80. let již také byly jiné. Ale i tady je zdrženlivý a je patrné, že přílišný radikalismus, s níž by se Jazzová sekce nechala stáhnout do gravitačního pole disentu, mu není blízký.

Poměry hodné pohrdání

Není ale ani chvíli sporu o tom, že tento režim, stejně jako jeho ideologie, je mu zcela cizí a hodný pohrdání. Zároveň je však v poměrech integrovaný a díky svým exkluzivním schopnostem (o jazzu toho v této zemi skutečně asi nikdo víc nevěděl) se jaksi přijatelně "zařídí". Neznamená to, že by toho cynicky zneužíval, ale například na těch cestách do zahraničí mu prostě záleží, byť každou chvíli opakuje, že už s nimi asi končí. Jenže možná mu na nich záleží i - ba asi právě - kvůli Škvoreckému! Je zřejmé, že tohle je koneckonců druh vzpoury a svobodné činnosti: být nablízku a k dispozici velkému českému spisovateli, který de facto v osamocení zachraňuje českou kulturu. Svou literární tvorbou i nakladatelskou činností. A kterého má upřímně rád.

Je to dosti jiný modus vivendi, než který vede a tragicky prožívá druhý - či první -Škvoreckého přítel, který zůstal v zadrátované vlasti: Jan Zábrana (zemř. 1984). Loni vydané dopisy Zábrany a Škvoreckého mluví o jiném druhu přežívání, o mnohem zoufaleji a zhnuseněji prožívaných poměrech, které vedou k mnohem ostřejším postojům a formulacím. Toto napíše Zábrana v dopise z roku 1972: "Můj dojem je, že je to konec kultury (...). Oni to chtějí v tomhle stavu tak sedm osm let povařit, nechat vymřít část generace, zkorumpovat pár mladých blbečků a potom to všechno převést na masovou kulturu takových těch televizních seriálů, které si prohazují z jedné lido demo do druhé." Takovýhle soud nikdy Dorůžka nevysloví, nebylo by mu to ani vlastní. Ale pak je tu ještě jiná věc, která je odlišuje: a to jejich jejich obor. Literatura byla postižena nepoměrně více či byla deformována jinak než jazz, populární hudba či rock, obory, jež se proti represím a tlakům bránily jaksi "mrštněji" a byly z principu životaschopnější, protože plebejštější, biologičtější. Vždy přicházely nové vlny, nové generace, které se opět o něco snažily, vždy šlo navíc o jev, o kterém se dalo lépe psát jako o sociálním jevu a společenské události. Tedy jako o zajímavém "drbu". A to měl Škvorecký vždycky rád. Jeho známou a dobrou vlastností byla vždy zvědavost. Proto jsou ostatně jeho prózy tak zajímavé a jeho články tak plné detailních informací, ke kterým se musel nějak dostat. A kdo se dostal k jeho článkům psaným v 80. letech, musel se divit, kde přišel k takovým podrobným informacím o dění v jeho staré vlasti, o níž psal, jak by v ní zůstal. Inu, od Dorůžky, svého nejlepšího a nejdůležitějšího informátora, se kterým měli rádi tu nejbáječnější muziku jejich mládí.