Šani Boianjiu se psaní věnovala od devíti let. Začínala básněmi a v sedmnácti letech napsala první povídku. O rok později ale odešla do izraelské armády na dvouletou povinnou službu. Na svůj první román si musela počkat.
Šani Boianjiu
|
"Na nástup do armády jsem byla připravená, protože jsem vyrůstala ve společnosti, kde i ženy chodí na vojnu," vysvětlila při pražské návštěvě Boianjiu. Kromě nápadu na knihu ji armáda dala zkušenosti, které by nikde jinde nezískala. "Jestli jsem se něco naučila, tak je to čekat. V armádě čekáte, na všechno prostě čekáte. Dokonce i ve druhé světové válce vojáci čekali, i když filmy nebo videohry ukazují něco jiného."
Čekání na román
A bylo to právě zmíněné čekání, které jí usnadnilo cestu k románu s názvem Věčný národ se strachy netřese. Boianjiu si během vojenských tréninků nebo služeb na hranicích všímala mnoha detailů a díky čekání všechny situace pomalu vstřebávala. Po dlouhých měsících promýšlení příběhu, kdy v hlavě pečlivě pracovala na každé větě, sedla k počítači a román sepsala. "Tady jsem se naučila obrátit čekání v něco pozitivního," dodala.
Věčný národ se strachy netřese vypráví příběh tří nerozlučných kamarádek, příznačně začíná na hodině dějepisu. "Dějiny máme skoro hotové," zní třídou učitelčin hlas a věta symbolicky odkazuje k tomu, co čtenáře teprve čeká: osobní exkurze do velké historie. Zároveň ale jako by si autorka povzdechla nad tím, co se zkušenostmi děláme: redukujeme je na jakási obecná, odosobněná sdělení, která jen stěží mohou vyjádřit obsah toho, co se skutečně ve společnosti událo.
Proč by ženy nemohly sloužit v armádě?
Jael, Lea a Avišag jsou obyčejná děvčata, vyrůstají v zapadlém izraelském městě a řeší vše, co dívky v jejich věku nejčastěji řeší. Zároveň ale čekají na dobu, kdy musí narukovat do armády. "V komunitě, kde jsem vyrůstala, skoro každá dívka sloužila v armádě. Kromě jedné, která byla dcerou amerických imigrantů," vzpomíná Boianjiu.
Naříkání na těžký život žen a jejich úděl v armádě ale od Boianjiu nečekejte. Tato mladá, energická a svérázná autorka totiž ví, jaké poselství chce svým románem říct. Její postoj zcela vyvrací zažité představy o údělu mužů a žen. "Nevidím jediný důvod, proč by ženy nemohly sloužit v armádě. Je hodně států, kde jsou lidé nuceni sloužit na vojně a reprezentovat názory, které jim nejsou vlastní, nýbrž představují zlo," upřesnila Boianjiu.
Službu pro vlast, která jí "dává vodu, půdu i vzduch" hodnotí jako poctu. "Služba žen v armádě není a priori špatná nebo zlá. Pokud máte právo bránit vaši vlastní zemi, je to privilegium. Na naší planetě je tolik lidí, kteří toto výsostné právo nedostanou," uvedla Boianjiu.
Boianjiu toho za sebou literárně nemá mnoho, což je místy na jejím psaní znát. Byť je kniha Věčný národ se strachy netřese na pomezí zdařilého ženského románu a děsivého válečného drama, navíc plná kousavých poznámek a ironických vtipů, chybí jí emoce. V některých pasážích si Boianjiu od hlavních hrdinek drží zbytečně velký odstup a celkově se Jael, Lea a Avišag málo emočně projevují. Autorka zkrátka neplýtvá dramatickými slovy a jede dál. I když popisuje hromadné znásilnění vojaček. S příběhem se musíte vyrovnat sami a jak to uděláte, to už je váš problém.
"Jsem spisovatelka, mou prací není udělat svět jednodušší. Musím se podívat na svět, spočítat si to a potom napsat příběh," odpověděla Boianjiu na dotaz, zdali v knize zmírnila popisované události. A jak moc ji zkušenost z armády změnila? "To je těžká otázka. Asi jako kdybych se zeptala, jaké to je vyrůstat v zemi, která je nejprve Československo, a poté Česká republika a Slovensko. Anebo jako když máte perfektní zrak a najednou musíte začít nosit brýle," uzavřela Boianjiu.