Příběh sepsaný v útlé novele Andělé všedního dne měl být původně hrou se zpěvy – autor napsal libreto, které Michal Horáček zveršoval, Petr Hapka měl napsat hudbu...
Přejdi Botič, říčku všech nadějí
Téma andělů není nijak objevné. Na mysl hned přijde Wendersovo Nebe nad Berlínem a ostatně i letošní Kniha roku Magnesia Litera – Simion Výtažník Petrua Cimpoesa má podtitul „román o andělích a Moldavanech“. To ale vůbec nevadí, protože Michal Viewegh přivádí anděly 5. září 2006 do pražských Nuslí, a tam je jich opravdu třeba – údolní čtvrť je nutné pozdvihnout alespoň duchovně. Leckdo má totiž sklon vidět v Nuslích pouhé doskočiště pro sebevrahy.
| Hodnocení LN: * * * |
|
Michal Viewegh: Druhé město, Brno 2007, 124 s. |
Michal Viewegh opět vykazuje empatii pro ženské postavy v klimakteriu, nechybí mu ani odpozorování detailů. Stejně tak se dokáže vcítit do sebevraha Zdeňka, který dal veškerou energii do manželství, jež se rozpadlo, i do Karla, učitele autoškoly. Skrze tyto hrdiny dokáže autor samozřejmě vytěžit i humorné momenty.
Jsou legrační, ale vlastně stále dojemní. Karel se na obědě U Bansethů svěřuje mladšímu a daleko protřelejšímu kolegovi: „Víš, o čem celej život sním?... Sním o ženský, která by nás doopravdy chápala... O ženský, která by se tě po obědě zeptala, jestli ho nechceš vykouřit... Která by se zeptala stejně klidně a věcně, jako se nás ptaj, jestli si dáme kafe...“
A pak tu je Karlova žačka Ester, mladá vdova, která si vzala umírajícího manžela na poslední dny z nemocnice domů. Tyto pasáže sice nemají intenzitu nedávno přeloženého románu Třetí poločas nizozemského autora Kluuna, nicméně čtenář se u nich také pozastaví, což je při známé čtivosti textů Michala Viewegha dost netradiční: „Na jeho přání šla koupit sekt. Párkrát usrkl, větší část láhve vypila ona. Lehla si vedle něho a společně vzpomínali. Snažili se spočítat všechny společné dovolené. Vyjmenovávali si všechna neobvyklá místa, kde se milovali: vlak, trajekt, myčka aut, Stromovka, dětské hřiště na Jezerce...“
Andělé mají výtky
Andělská „mordparta“ tedy nezastupuje výhradně vážný tón, zatímco lidé ten humorný, oba světy se i v tomto ohledu prostupují. Tak jeden z andělů vznáší výtku vůči Bohu: „Rozumějte, šéfe, já samozřejmě nezpochybňuju, že On má svý důvody a tak dále. Chápu, že Jeho záměry jsou nevyzpytatelný – jenom si stěžuju na podmínky svý práce. Při vší úctě: slyšel On někdy slovo logistika?“ Čas od času ale andělé také příliš pravdaří, trousí moudra: „Nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat.“ Proč? Bylo by to také falešné a prázdné?
Andělé všedního dne sice nedosahují kvality nejlepších knih Michala Viewegha, jimiž dosud zůstávají Báječná léta pod psa či Vybíjená, nejsou ale zdaleka ani jeho prózou nejslabší. O žádné velké dílo se bohužel nejedná, v kontextu české literární sezony však jde přece jen o lehký nadprůměr.
