Slyšet o ráji, vidět peklo. Díky Vladimíru Birgusovi si připomeneme, kdo jsme byli

Jméno Vladimíra Birguse (1954) si člověk spojí v první řadě s historií, potažmo teorií česk(oslovensk)é fotografie. K tomu připravil dlouhou řadu výstav a napsal desítky monografií, třeba tu o dějinách tuzemského fotografického aktu nebo profilová alba avantgardistů Jaroslava Rösslera a Františka Drtikola.

Birgus ale sleduje dějiny i jinak: jako fotografický praktik. I v tomhle směru už realizoval pár knížek, třebas retrospektivní probírku nazvanou prostě Fotografie 1972–2014. Další z možných vizitek teď nabízí čtvrté patro pražského Domu U Černé Matky Boží. Výstava je sice komorního formátu, ale maximální důležitosti – hlavně v souvislosti s třicátým výročím listopadové revoluce.

Snímky vystupující z řady

Hodně říká už název: Tak mnoho, tak málo. Mnoho se muselo, málo se smělo. Myslet, dělat, žít. Snímky zabírají sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Tady i tam: v Česku a Rusku. Společný jmenovatel je jasný: dohořívající totalitní režim a spáleniště, které po něm zbylo. Birgusovy fotografie jsou figurativní, hojně zalidněné, a přestože pracují s bohatou škálou rozostřující šedi, je aktérům těch scén vidět dobře do tváře.

Jak těm, kdo reprezentují a drží při životě moc, tak těm, které ta moc držela pod krkem. A výrazová škála? Na jedné straně vyduchlá pohrdavost, drzá sebejistota, na druhé straně otrávenost, nervozita, smutek. Nikde žádný smích, nikde žádné veselí. Všecko úzkostně sevřené, plné obav z trestu – který přišel nebo obratem přijde.

Několik snímků, pořízených obecně v tradici humanistického dokumentu, někdy s reportážními prvky, vystupuje z řady. Třeba rozladěné, zřejmě nespokojené, plačící děcko, zaseknuté rukama do dlaně matky – které chybí hlava. Nebo čtyřka „leningradských kovbojů“, navlečených ve slušivých spoďárech, která se sluní u jisté vysoké zdi; nejspíš v očekávání budoucího prudkého záblesku z Černobylu.

Leningrad, 1982. O čtyři roky později vybuchne jaderná elektrárna v Černobylu..

Anebo titulní fotka opotřebovaného muže na korbě náklaďáku: v rukou krumpáč namířený na auťák za ním. Slabost, která by ráda byla hrozbou. Němá groteska, při které je zakázáno se smát. Komunismus v kostce. Ten ruský a samozřejmě i ten zdejší. Jak tehdy, tak dnes.

Vladimír Birgus zdravě kritický

Při procházce výstavou doprovází člověka akustická kulisa. Kunderův „idiot hudby“ v ní vemlouvavě slibuje, že „ukáže ti cestu rájem“. Z toho je jeden v rozpacích: slyší o ráji a vidí peklo. Kde se stala chyba? Byla snad tehdy k mání dvojí doba? Že by ráj pro ty servilní, peklo pro ty neposlušné? Pro jedny málo, pro druhé mnoho? Teplý pelíšek versus omlácená pryčna? Birgusova pražská výstava je zdravě kritická. Jakkoli ty fotografie vyznívají absurdně, brutálně, úzkostně – jsou hlavně pravdivé. Možnost připomenout si, kdo jsme byli, kdo jsme a kdo možná zase brzy budeme, je v Domě U Černé Matky Boží do 9. února příštího roku.