Stanislav Kolíbal se se zakladatelkou muzea Medou Mládkovou znal dlouhá desetiletí, ale jeho samostatná výstava se zde koná poprvé. Je zajímavé sledovat umělcův vývoj. Z nejstarších prací tu můžeme vidět Válečný deník, který vytvořil v letech 1943–1944 ještě v Ostravě a vycházel v něm z odkazu meziválečného poetismu. Nejnovější jsou přísně geometrické reliéfy a kresby, jejichž cyklus stále rozvíjí.
Ilustrace z raného období
V expozici jsou zastoupeny dvě zásadní oblasti jeho tvorby. Tu první tvoří ilustrace z raného období, kdy dostal řadu zajímavých příležitostí. Neotřelým způsobem výtvarně doprovodil Strom pohádek, který vyšel ve Státním nakladatelství dětské knihy v roce 1957. Plochu barevných papírů, pod kterými si můžeme představit třeba oblohu nebo moře, propojil s křehkou kresbou a koláží.
STANISLAV KOLÍBAL: KNIHY A STAVBY Kurátorka: Martina Vítková Museum Kampa, do 12. 2. |
Své motivy přirozeně vršil do rytmicky až hravě uspořádaných tvarů. Vyjadřoval se jasnými a srozumitelnými symboly. V těchto jemných kresbách plných náznaků se uplatnily různé tvůrčí principy. Již se do nich promítal řád, který pak ovládl celou jeho tvorbu, v níž nikdy nechyběl obsah. V Kalevale (SNDK, 1962) zase zvolil jiné postupy, odpovídající danému tématu. Kreslil na zmačkané papíry, čímž vznikla drsná černobílá struktura. Ilustroval řadu dětských knížek, v nichž se mu dařilo vystihnout charakter příběhů jednoduchou linkou a výrazným gestem. K nejzdařilejším patří Španělské pohádky nebo Pohádky pro obě uši.
Je třeba připomenout, že od konce padesátých až do závěru šedesátých let se přes různé potíže podařilo vydat řadu knížek s jeho kresbami či grafikami. Velmi působivé jsou ilustrace doprovázející Čechovův Melancholický dekameron, který vyšel v nakladatelství Svět sovětů již v roce 1958.
Pozoruhodné jsou umělcovy kresby doprovázející Solženicynovu knihu Jeden den Ivana Denisoviče, které přesně vystihují její ponurou náladu. Vedle originálních ilustrací jsou v expozici i knihy, které v mnoha případech mají jedinečnou typografickou úpravu.
S ilustrováním však musel Stanislav Kolíbal skončit v závěru šedesátých let, kdy byly již některé knihy připravené pro tisk, ale nastupující normalizační politici ho vnímali jako svého odpůrce, takže ještě v tomto závěrečném stadiu zamezili jejich vydání.
Další část expozice se týká jeho současné volné tvorby, v níž se uplatňuje přísný řád, který však neustále ve variacích nabízí nové a nové možnosti. Tato tvorba navazuje na starší berlínské kresby, v nichž autor přesně členil plochu a prostor. Z každé kompozice vyrůstala další, v níž se přirozeně rozvíjely vztahy mezi různě uspořádanými liniemi, plochami a prostory. Každý prvek podléhá celku a má své přesně vymezené místo. Přitom však umělcův projev působí živě, i když vychází z předem daných zákonitostí. Řád ovládá i reliéfy z nedávné doby, ve kterých z každého propojení prvků vyrůstají další plochy a tvary, které se vůči sobě různě natáčejí (Šedé reliéfy, 2022).
Stavby jsou uspořádané tak, aby vzájemně souvisely určitými liniemi. Záleží také na úhlu pohledu. Při jeho změně se posouvají i vztahy mezi jednotlivých prvky těchto monumentálních instalací. Zatím úplně poslední sérii představují kresby tužkou a akvarelem, kde se opět rozvíjejí soustavy přísně uspořádaných tvarů, vycházejících jeden z druhého.
Stanislav Kolíbal se stal jedním z našich nejoriginálnějších umělců generace nastupující v závěru čtyřicátých let a v průběhu padesátých let. Byl zakládajícím členem známé skupiny UB 12, k níž patřilo několik výrazných osobností (Václav Boštík, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, ...). Připravoval i koncepci jejich společných výstav.
Významnější příležitosti dostal ve svobodnějších šedesátých letech a pak až po období normalizace, protože se nikdy netajil svým odporem k totalitnímu zřízení. A ve Veletržním paláci, sídle sbírky moderního a současného umění pražské Národní galerie vytvořil architektonické řešení stálé expozice, kde musel dbát na zdůraznění komplikovaných historických vztahů.
Důležitou složkou jeho práce bylo i vedení sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění, kde mohl mladým umělcům předat své bohaté zkušenosti. Ve své volné tvorbě se přiblížil hnutí Arte povera i mezinárodnímu proudu minimalismu, ale nikdy s nimi nesplynul, jeho projev vychází ze středoevropského prostředí, v němž se různé vlivy prorůstají tak, že vzniká něco nového a neopakovatelného.
