Zatímco britští sochaři vzbuzují údiv nad některými kreacemi, Moses vyvolává úsměv i depresi. Fotografie, které Stefan Moses (1928–2018) pořídil především pro časopis Stern, se dají směle nazvat kronikou Německa. Výstava má název Das exotische Land (Exotická země), protože Německo pro něho bylo stejně exotické jako třeba Paraguay. Za největší raritu považoval Moses nesmyslný nápad postavit v Berlíně zeď, rozdělující město na socialistickou a kapitalistickou část. Oba tolik odlišné světy průběžně fotografoval. Na jeho záběrech se objevují politici NSR a NDR, umělci, emigranti, pořídil reportáže z významných mezinárodních jednání, demonstrací i vynucených komunistických oslav. Výstava přitahuje především starší generace, které tuto éru pamatují. Se slzami v očích prohlížejí snímky z poválečného budování Berlína nebo policejních zásahů proti demonstrantům před pádem berlínské zdi.
Běžný život v Německé demokratické republice fotografoval Moses citlivěji. Nejsou to jen spoře zařízené domácnosti, trabanty, fronty. Bez ironie vystihnul životní styl, kralovalo mu kempování na Rujáně, pivní slavnosti, televizní estrády. Fotky dělnic, řeznic a žen jiných profesí, radujících se z mála výdobytků socialistické společnosti, jsou tragicky úsměvné. Jedním z požitků byly i předvíkendové návštěvy tehdy poměrně levných kadeřnictví. Tři ženy pod sušákem jsou také ústřední fotografií plakátu k výstavě vylepeného po celém Berlíně. Jako jeden z nejlepších fotoreportérů Spolkové republiky měl Moses možnost vidět většinu zemí světa. Mezi 250 vystavenými snímky jsou především záběry se sociální a společenskou tematikou – události v Maďarsku v roce 1956, bída v Sovětském svazu, bezdomovci v USA i noblesa a lesk významných festivalů, plesů a recepcí.
Wojnarowicz, Lynch i Bauhaus. Berlín žije velkými výstavami |
Stačí přejít ulici a v Palais Populaire navštívit expozici Objects of Wonder (Objekty údivu). Kolekce sedmdesáti děl britských sochařů ze sbírek londýnské Tate je určena pro zájemce o současné umění se smyslem pro jeho novátorské pojetí. Řada děl vyniká nápadem a zpracováním, některá jsou na hranici vkusu. Damien Hirst potvrdil svou pověst výstředního polyfunkčního tvůrce, jehož hlavním tématem je smrt. Nevystavil sice zvíře naložené ve formaldehydu, ale objekt z roku 2000 nazvaný Trojice – Farmakologie, Psychologie, Patologie. Vysoká bílá almara nacpaná modely lidských orgánů patří k nejspornějším dílům. Sousední neonově svítící objekt z drátu a bužírky nazvaný Legální anální sex vytvořil Tracey Emin. Budí také zasloužený rozruch, ale nelze mu upřít výrazně originálnější nápad a zpracování. Právě Hirst a Emin se svojí představou o novodobé plastice zastupují generaci provokativních autorů. Další vystavující sochařky Eva Rothschildová a Anthea Hamiltonová, sochaři Liam Gillick i Anish Kapoor a další jsou v realizacích umírněnější. Základem jejich výtvorů je transformace každodenně používaných předmětů, více než o výstřednost se pokoušejí o jinou podobu estetiky. Cornelia Parkerová, vizuální umělkyně a sochařka, se představuje klubkem tenkých ocelových lan. Dílo se jmenuje Měření Niagary lžičkou a patří k nejtitěrnějším objektům expozice.
Naopak nejčitelněji působí drobná plastika Versailles. Sochařka Rebecca Warrenová, milující odkazy k autorům typu Giacomettiho, jí vtiskla půvab mixem něžných pastelových barev. O největší efekt se postaral Hew Locke s kreacemi z umělých květin a korálků, které ho proslavily. Přehlídku současné britské plastiky zahajuje nejstarší vystavující David Annesley (1936) svými typickými kompozicemi z oceli, vyznačují se nápadem, barevností a někdy i funkčností. Jeho tvorba simuluje přechod od klasiky k modernímu pojetí bez hranic.
