Soňa Červená, Rigoletto a vokální koncerty v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Síla Soni Červené ve filmovém dokumentu i knize

Ve středu 17. května se v pražském kině Lucerna uskutečnila předpremiéra dokumentárního filmu režisérky a scénáristky Olgy Sommerové se stručným výstižným názvem - Červená. Bylo plno. Už při příchodu protagonistky - Soni Červené - všichni spontánně povstali, aby vzdali hold této umělkyni a pozoruhodné ženě, která netají svých 91 let. Potvrdila, že je nejen ve výborné kondici, ale hlavně, že stáří nemusí být jen dohasínajícím sklonkem života, ale naopak zdrojem neutuchající tvořivosti a moudrého nadhledu. Následoval křest její knihy Stýskání zažehnáno, kterou vydala Academia a ve které navázala zachycením svých posledních pětadvaceti let na svou první autobiografickou knihu Stýskání zakázáno. Další promítání filmu, zařazené do programu Pražského jara, bude opět v Kině Lucerna 24. května. Distribuce do kin začne v září 2017, kdy Soňa Červená oslaví 92. narozeniny.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Život Soni Červené, operní pěvkyně, herečky, spisovatelky překladatelky, lektorky češtiny pro operní pěvce, ženy mnoha talentů s oslňující mezinárodní kariérou a hlubokou pokorou, se nedá vtěsnat do osmdeZítra se bude... (filmový záznam pořídil Jan Hřebejk) nebo Čapkova Věci Makropulos s její třistaletou Emílií Marty a inscenace 1914 s rolí Času, obě v režii Roberta Wilsona, se kterým spolupracovala po ukončení své aktivní operní kariéry v 90. letech v hamburském divadle Thalia.

Kniha Soňa Červená - Stýskání zažehnáno.

Osou filmu je vlastní vyprávění Soni Červené, okořeněné jejími příznačně stručnými trefnými postřehy i humorem. Tyto vzpomínky Sommerová situuje do současné podoby reálných míst, kde se ty které momenty odehrály – například koncentrační tábor v Ravensbrücku, kam byla transportována její matka, pitevna, kam si přišla pro tělo své matky, která zemřela za podivných okolností po komunistickém zatčení v pankrácké věznici, byt, kde vyrůstala a kde je nyní Archiv bezpečnostních složek s dokumenty proti celé její rodině, Checkpoint Charlie, kterým Soňa Červená na poslední chvíli prošla z východního do západního Berlína, ulička pojmenovaná po jejím otci. Emotivní je i její návrat do Národního divadla, odkud byla vystrnaděna poté, co si stihla v letech 1954-56 ve Smetanově divadle zazpívat jen Carmen a v Tylově divadle Cherubína, aby se na naši první scénu vrátila se ve velkém stylu v roce 2002 jako Fatum v Janáčkově Osudu v režii Roberta Wilsona. Z této realistické linie dokumentárního vyprávění se však poněkud vymyká sekvence s kašírovanou maketou Stalinova pomníku na Letné v pozadí, kterou pro svůj film Monstrum zhotovila Česká televize, který ale v době jeho skutečné instalace Soňa Červená zažít nemohla, protože žila v emigraci. (Ten monument stále přitahuje - část Stalinovy hlavy byla použita jako dekorace pro novou operu Jiřího Kadeřábka Žádný člověk premiérovanou na konci března na Nové scéně). Tuto vzpomínkovou vrstvu filmu rámuje na začátku a na konci rozhovor Soni Červené se svou „mladou“ bronzovou bustou a typicky pro její životní filozofii instalace jejího vlastního náhrobku na hřbitově. Sommerová tuto linii prokládá nahrávkami, fotografiemi nebo dochovanými audiovizuálními snímky z uměleckého působení Soni Červené, ale i dalšími dokumenty, které se Soňou Červenou natočila pro Českou televizi (13. komnata, Moje 20. století). Jednotlivá období prolíná s dobovými záběry, které zasazují její život do historických událostí nacistické a komunistické totality, ale i pádu železné opony, které její osud spoluvytvářely. Sommerové se tak podařilo vytvořit plastický a ucelený pohled na Soňu Červenou jako vskutku mimořádnou osobnost naší poválečné historie, neochvějně vedenou třemi „P“, jak sama říká – pílí, pokorou a posedlostí.

Skvělým pandánem k filmu je kniha Stýskání zažehnáno, ve které Soňa Červená se svou pověstnou systematičností a precizností dokumentuje rok za rokem posledních 25 let do svých 90. narozenin. Tento „diář“, prokládaný jejími výstižnými komentáři i mediálními kritickými reflexemi jejího působení, shrnutý v přehledu rolí a představení nebo koncertů od roku 1990 a doplněný kompaktním diskem, je ohromující. Stejně jako z filmu, i z knihy tryská energie, radost, úsměv i životní moudrost, která o sobě s oblibou a krásně říká, že je „těšič“: „Těším se na všechno... pánbůh mi nadělil dvě věci, které byly pro moji kariéru nejdůležitější – ohebné hlasivky a železnou vůli. Když to je naopak – pevné hlasivky a ohebná vůle, s tím nikam nedokráčíte. Za toto spojení jsem vděčná, protože to je tvrdá cesta.“

Šedý Rigoletto se záblesky hudebního dramatu v Liberci

Liberecká opera se podle slov svého šéfa Martina Doubravského záměrně rozhodla pro tradiční zpracování slavné Verdiho opery Rigoletto s ambicí, aby se tato inscenace díky diváckému zájmu udržela na repertoáru „minimálně jedno desetiletí“.

Rigoletto, kterým Verdi po letech proher a zklamání definitivně nastartoval svou hvězdou kariéru operního skladatele, dnes patří do první desítky nejhranějších oper. Verdi ji složil na libreto, které Francesco Maria Piave napsal podle dramatu Victora Huga Král se baví, a po potížích s cenzurou měl Rigoletto premiéru roku 1851 v benátském Teatro La Fenice. I když z francouzského krále musel učinit vévodu mantovského, nic to nezměnilo na podstatě příběhu, který se v různých podobách opakuje napříč věky. Dvorní šašek, který se vlísal do lepší společnosti a požívá výhod svého postavení k difamaci nepřátel vládce a k posílení své pozice, je náhle konfrontován se situací, kdy hrabě Monterone, kterému vévoda jen z rozmaru svedl milovanou dceru, šaška i Vévodu prokleje. Rozmařilý vévoda si z kletby nic nedělá, ale Rigoletto, který před touto společností a jejími nástrahami ukrývá svou milovanou dceru Gildu pocítí, že Monterone, kterému se posmíval, je milující otec, stejně jako on sám – a kletba se naplní.

Kavalír s růží z MET v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Záměr čelit dnešním, často umanutým a svévolným operním režijním výstřelkům inscenací, která v kostýmech Romana Šolce zachovává Verdim předepsanou renesanční dobu děje, lze pochopit. Nikoli však rezignaci na vyjádření charakterů postav, v této opeře tak výrazných, a na vypracování vztahů. Přitom byla inscenace svěřena Oldřichovi Křížovi, režisérovi a barytonistovi, který se skvěle uplatňuje v muzikálech a jehož předností i v opeře je právě umění postavit nastudování na neotřelém nosném tématu a hlavně na nápaditě rozehraných situacích (Wagnerův Bludný Holanďan v Liberci očima Sentina otce Dalanda, Ponchielliho La Gioconda v Plzni, ve které dovedl do obludnosti odporný charakter špeha Barnaby, Donizettiho Nápoj lásky v Olomouci s inspirací ve filmu Vesničko má středisková). Klíčové scény – Monteroneho kletba, únos Gildy a zavraždění Gildy jen „odšuměly“ a jejich význam zanikal. Ve scéně únosu Gildy, na kterém Rigoletto nevědomky spolupracuje, se Kříž spokojil s tím, že nechal šaškovi až přes oči narazit baret a držet opěradlo židle. Ve finále je Gilda zabita je profesionálním vrahem snad na třikrát – a ještě to na chvíli přežije.

Také Daniel Dvořák je náš renomovaný a nápaditý scénograf a je otázka, nakolik se v Rigolettovi přizpůsoboval omezeným možnostem oblastního divadla s minimem mobiliáře – trůnem a stolkem pro vévodův palác, židlí pro Rigolettův dům s pokojíčkem Gildy a stolem se židlí pro Sparafucilovu hospodu. Jeho řešení však nepřesvědčilo. Šedé desky s rozeklanými hranami sice navozovaly zprohýbané vztahy ve společnosti a zavěšené na tazích umožňovali plynulé přestavby, ale v realisticky pojaté inscenaci se sólisté i sbor dostávali do situací, kdy museli předstírat, že se nevidí, což působilo nevěrohodně, až směšně.

Inscenace Rigoletto! v divadle F. X. Šaldy

Obstálo alespoň hudební nastudování šéfa opery Martina Doubravského, který mohl v Rigolettovi naplno rozvinout svůj cit pro dramatické hudební divadlo. Ze sólových výkonů přesvědčila svým barevným mezzosopránem Alžběta Vomáčková jako koketní Maddalena a do jisté míry i Mariana Hochelová s menším, nicméně příjemným sopránem pro Gildu. Aleš Briscein jako Vévoda a Andrij Shkurhan jednostranně vsadili na jednotvárné forte a měkký bas Pavla Vančury typově neodpovídá nájemnému vrahovi Sparafucilovi. Škoda, že liberečtí nevyužili pro titulní roli Csabu Kotlára, který se tak skvěle uvedl jako Athanael v Massenetově Thäis, ale v nastudování Rigoletta dostal jen epizodní roli Marulla.

Byla to zapomenutelná premiéra. Liberečtí Rigoletta uvádějí s poněkud zavádějícím marketingovým sloganem „Kletba nebo osud?“. I když slovo kletba Verdi zamýšlel použít jako název, je kletba protikladná osudu? Asi ne. Zda atraktivní titul v této podobě naplní očekávaný divácký zájemu je otázka – na premiéře plno nebylo.

Pozdní renesance a pozdní baroko ve vrcholném provedení na Pražském jaru

Ve vokální součásti festivalového programu Pražského jara zazněly koncerty italského souboru La Compagnia del Madrigale, který u nás 17. května v kostele sv. Šimona a Judy vystupoval poprvé, a českého Ensemble Inégal ve Dvořákově síni Rudolfina 15. května. Oba strhujícím způsobem předvedly, s jak blízkou důvěrností k nám dokáže promlouvat stovky let stará hudba v provedení, ve kterém zřetel k historickým pramenům interpretace není suchopárným poučováním, ale východiskem pro zprostředkování emocí a příběhů. Od těch, které prožíváme dnes, se tolik neliší.

Za situace, kdy naše soubory s mezinárodním renomé, přinejmenším právě Ensemble Inégal vedle uskupení Collegium 1704 nebo Cappella Mariana, u nás prosadily do koncertního repertoáru barokní a starší hudbu v tzv. historicky poučené interpretaci, je poznání „konkurence“ nesporným obohacením. Italský vokální soubor, který si své zaměření na madrigal vtiskl už do svého názvu, sice vznikl „až“ v roce 2008, jeho členové ovšem mají s interpretací tohoto specifického žánru desetileté zkušenosti a je zřejmé, že si dokážou „pohrát“ s každým záchvěvem emoce a obsahu barvitého básnického jazyka a jeho bohatého hudebního ztvárnění. Mezi průrazným sopránem Rossany Bertini a basem Daniela Carnoviche sestupujícím do velmi hlubokých poloh se v pětihlasých vokálních madrigalech vlnily a bouřily dramatické disonantní střety při polyfonním proplétání hlasů, ze kterého se s vykročením k barokní monodii odpoutával sólový sopránový hlas v kontrapozici k basu. Nápadité a různorodé vyjádření tklivého nářku, muk, trýzně, zoufalství, hořkých slz, opuštěnosti vedle radosti ze svěžího vánku, záře jasného nebe i smíření a odpouštění ústila do „zklidňujících“ vyrovnaných souzvuků.

Předností koncertu s názvem Slzy milenců byla i promyšlená dramaturgie s výběrem z 2. až 6. knihy madrigalů z let 1590 až 1614. Téma vycházelo ze Sestiny Slzy milence na hrobě milované, žalozpěvu na mladičkou předčasně zemřelou Monteverdiho žačku, která měla zpívat Ariadnu při první uvedení operní verze. A právě madrigalová verze nářku Ariadny celý koncert otevírala.

I když publikum plně využilo kapacitu sv. Šimona a Judy, bylo skvělé, že právě tento koncert si mohlo vychutnat širší auditorium díky tomu, že ho v přímém přenosu zprostředkoval Český rozhlas na stanici Vltava. Zároveň ho zachytil i v audiovizuální podobě, která je k dispozici na You Tube. Varianty stejného koncertu jsou tak zajímavým příspěvkem do diskuse, nakolik technické možnosti dnes ovlivňují zvukovou podobu koncertů nebo operních představení v celém řetězci od snímání, úprav ve studiu, způsobu šíření až po zařízení, jejichž prostřednictvím je posluchač/divák sleduje. V tomto případě se mistrům zvuku Českého rozhlasu Václavovi Maršíkovi a Jaroslavovi Vašíčkovi v režii Jiřího Gemrota v audio vysílání podařilo do jisté míry eliminovat dlouhý dozvuk prostoru kostela a vybalancovat vyrovnanost souzvuku i plasticitu jednotlivých hlasů v dynamické variabilitě. Záznam na You Tube, pořízený prostřednictvím stejných mikrofonů, je ale barevně i dynamicky plošší a nepříjemný hal vystupuje více do popředí.

La Compagnia del Madrigale. Pražské jaro 2017.

Náš soubor Ensemble Inégal si pod vedením Adama Viktory vytvořil věhlas především díky objevování díla českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky v celé sérii „referenčních“ nahrávek. Toto svoje postavení plně potvrdil na koncertě v Rudolfinu, kde uvedl rozsáhlé velkopáteční oratorium na italský text Jesù al Calvario / Ježíš na Kalvárii. Skvělá vyrovnaná sestava sólistů prostřednictvím postav Svatého Jana (kontratenorista Benno Schachtner), Panny Marie (sopranistka Gabriela Eibenová), Ježíše (kontratenorista Franz Vitzthum), Marie Magdaleny (sopranistka Lenka Cafourková), Marie Kleofášovy (mezzosopranistka Markéta Cukrová) a sbor líčí události, které vedly ke Kristovu ukřižování. Ve stylu inspirovaném operou zaznělo v provedení Adama Viktory Zelenkovo strhující hudební drama s virtuózními áriemi, často bohatě koloraturními, recitativy ve vynikající deklamaci s bohatou škálou emocí, na kterých se podílel i výborně sehraný orchestr.

Zatímco pro Zelenkovo oratorium určilo Pražské jaro „světský“ prostor Rudolfina, pro madrigaly určené pro aristokratické paláce byl vybrán kostel sv. Šimona a Judy s dozvukem, který tak docela neodpovídal charakteru této renesanční vokální formy. Škoda, že to nebylo obráceně.

Ochutnávkové zklamání

Německá sopranistka Diana Damrau, která dnes patří ke špičkovým sólistkám těch nejvýznamnějších operních domů, si natočením CD nazvané Grand Opéra / Velká opera s áriemi a scénami z oper Giacoma Meyerbeera splnila svůj mnohaletý životní sen. Rozhodla se alespoň tímto způsobem prosadit skladatele, jehož dílo dnes ustoupilo jeho následovníkům, Verdimu a Wagnerovi. Přitom byl Meyerbeer se syntézou německých, italských a francouzských vlivů vzývaným idolem velké opery, když opanoval zejména Paříž 30. až 60. let 19. století a uchvacoval hudebními dramaty na historické náměty s velkými pěveckými party, sbory, balety a velkolepou výpravou.

„Umanutost“, se kterou se Diana Damrau vrhla do tohoto projektu, lze pochopit. V Meyerbeerových operách nachází efektní party, které jí skýtají příležitost blýsknout se šíří svého pěveckého umění, které známe z evropských přenosů v mozartovských rolích, ale i z Metropolitní opery, kde vytvořila Rossiniho Adélu v Hraběti Orym, Gildu ve Verdiho Traviatě, Leilu v Bizetově Lovcích perel nebo Julii v Gounodově Romeovi a Julii. V áriích z Meyerbeerových oper Robert ďábel, Hugenoti, Prorok, Afričanka, Dinorah, ale i dnes prakticky neznámého Tábora ve Slezsku nebo Emma di Resburgo, na CD září v brilantních koloraturách i sytě nanášeném hudebním výrazu v široké škále od dovádivého humoru přes lyriku a tragickou dramatičnost. Vrhá se ale tak mimo svou doménu, kterou stále zůstává Mozart.

Na koncertě Pražského jara, který byl součástí turné propagujícího toto CD, však byla jedinečnost tohoto projektu rozmělněna. Ačkoli jsou vybrané árie z Meyerbeerových oper dostatečně mnohotvárné, Diana Damrau a dirigent Emmanuel Villaume z obavy o zájem publika, jak uvedli na tiskové konferenci, doplnili Meyerbeera o árie z Verdiho Dona Carlose, Sicilské nešpory, Massenetovy Manon Wagnerova Bludného Holanďana, Ponchielliho Giocondy a Belliniho Puritani. Z programu koncertu se ale spíše jevilo, že důvodem takového dramaturgického rozšíření bylo uplatnění manžela Diany Damrau, barytonisty Nicolase Testé, pro jehož obor Meyerbeer ve svých operách tak štědrý nebyl. Testé však vedle pěveckého a představitelského mistrovství jen sekundoval nepříliš tvárným a intonačně ne vždy zcela jistým hlasem a statickým projevem.

I když se orchestr PKF – Prague Philharmonia po nedávných matných vystoupeních s jinými sólisty tentokrát pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma vypracoval k soustředěnému a empatickému výkonu, celkové zklamání z koncertu Diana Damrau svým excelentním výkonem nezachránila.

Inspirace na dny příští

Verdi (4/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 25. května 20:20 h (5. díl čtvrtek 25. 5. 2017 20:20).

Gioachino Rossini: Hrabě Ory. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie, scéna a kostýmy Lenka Flory, , světelný design Jan Komárek, pohybová spolupráce Anna Benháková, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Klára Roztočilová. Komtesa Adèle - Jana Šrejma Kačírková, Kateřina Kněžíková j. h., Isolier - Václava Krejčí Housková, Lenka Čermáková j. h., Alice - Tereza Merklová Kyzlinková, Andrea Široká, Paní Ragonda - Markéta Cukrová j. h., Jana Hrochová, Hrabě Ory: György Hanczár j. h., Petr Nekoranec j. h., Raimbaud - Igor Loškár, Roman Hoza, Vychovatel - David Nykl, Boris Prýgl, Vůdce družiny 1 - Martin Pavlíček, Zdeněk Nečas, Vůdce družiny 2 - Serhij Derda, Petr Karas. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. Národní divadlo Brno, Mahenovo divadlo, česká premiéra 26. května 2017 19:00.

Pražské jaro - Martiné III. Boris Prýgl & Jana Nagy-Juhász. Boris Prýgl basbaryton, Jana Nagy-Juhász klavír. HAMU, Sál Martinů, sobota 27. května 2017 v 11:00

Gioacchino Rossini: Semiramis. Osoby a obsazení: Semiramis (Joyce DiDonato), Arsace (Daniela Barcellona), Assur (Alex Esposito), Idreno (Lawrence Brownlee), Oroe (Simone Alberghini), Azema (Elsa Benoit), Mitrane (Galeano Salas), Duch (Igo Tsarkov). Sbor a orchestr Bavorské státní opery řídí Michelle Mariotti. Záznam představení z Mnichova z 12. 2. 2017. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vlatava, sobota 27. května 2017 19:00 h.