„Osud vynikající světové pěvkyně a herečky je pro nás obrazem osudu české kultury, jejíž talenty se často uplatňovaly v zahraničí, neboť doma neměly dosti svobody. Poslední tři desetiletí kariéry Soni Červené se odehrávaly již ve svobodném Česku i svobodném Národním divadle. Přivedla do Národního divadla renomovaného amerického režiséra Roberta Wilsona. Uspěla i v operní inscenaci o umučeném knězi Toufarovi. Soňa je pro nás mementem, jak je důležité mít nejenom talent, ale i otevřenou společnost, ve které byla šťastná,“ uvedl Jan Burian, generální ředitel Národního divadla.
Mezzosopranistka se narodila 9. září 1925 do rodiny známého spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného. Jejím dědečkem byl proslulý královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václav František Červený. Svou uměleckou dráhu započala na jevišti. V Osvobozeném divadle byla po druhé světové válce první Káčou v muzikálu Divotvorný hrnec Voskovce a Wericha. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu,“ vzpomínala před časem.
Zahrála si také ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem, vystupovala v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem, natáčela gramodesky, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha. A také soukromě studovala, v klasickém zpěvu se vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové.
Manžela už nikdy neviděla
Po únoru 1948 ale byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu, její manžel, majitel továrny na výrobu čokolády, utekl ilegálně přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel. „Nezbylo mu než utéct. Chtěl, abych odešla s ním, ale já už byla zamilovaná do divadla. Už jsme se nikdy neviděli,“ vzpomínala. Navíc její matka zemřela za nevyjasněných okolností po policejním výslechu.
V roce 1951 poněkud překvapivě odešla na sedm let do angažmá v brněnské opeře k šéfovi Zdeňku Chalabalovi. Z Brna pak v roce 1958 přešla do Berlína, do Berlínské státní opery, kde byla v angažmá až do emigrace v lednu 1962. Červená emigrovala po vybudování berlínské zdi posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do tehdejšího západního Německa.
Domovskou scénou se pěvkyni stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud vedla její kariéra na většinu významných evropských a zámořských operních scén a festivalů. Účinkovala v milánské La Scale, v pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebournu, Wexfordu či Edinburghu i na řadě amerických pódií. Celkem jedenáct sezon zpívala v opeře v San Francisku, sedmkrát se objevila v Bayreuthu.
Celosvětovou slávu pěvkyni přinesla role Bizetovy Carmen, kterou zpívala po celém světě a nahrála na gramofonové desky. Uvádí se, že v této úloze ji přední světové scény viděly 156krát.
Odešla dáma světových operních scén a úžasná žena Soňa Červená. Jestli lze o někom říct, že byl vtělením hudby, pak to byla právě ona. Nezapomenu na osobní setkání s ní, za která děkuji. Její osobitý smysl pro humor, pohled na svět nebo laskavé vzpomínání na život oddaný hudbě. https://t.co/o4x0PSxrNK
Soňa Červená proslula tmavým hebkým mezzosopránem až altem, kterým dokázala podle kritiků odstínit valéry rozpoložení svých postav, jejich tužby a strasti, které uměla procítit i promyslet. Výraz opírala o muzikalitu a suverénní hlasovou techniku. „Carmen, jaká má být, naplněná až po okraj temperamentem, pudová a svůdná, a přece milující žena, která pro svou pravou lásku dovede s hrdostí zemřít,“ psala dobová německá kritika.
Etablovala se také jako vynikající pěvkyně händelovská, gluckovská i wagnerovská, ale tíhla především k hudbě 20. století. Zvláště významné bylo spojení jejího hlasu s díly Leoše Janáčka, především v Její pastorkyni, Kátě Kabanové či cyklu písní Zápisník zmizelého. Učila sólisty Janáčka česky a Janáčkova díla také přeložila do němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají foneticky v češtině, věděli, o čem je řeč.
„Hvězda Soňa Červená v černobílých barvách – to je úlovek,“ ví Anna Vavríková o svém snímku herečky v představení Piková dáma.
Soňa Červená hrála i po návratu do vlasti v roce 1989. „Nerada se dívám dozadu, raději dopředu a na projekty, které mě čekají. Láká mě všechno nové. Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták,“ řekla před časem mezzosopranistka, která ještě loni v září vystoupila v roli sv. Ludmily v římské papežské bazilice sv. Jana v Lateránu.
Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud, hrála i v hradeckém Klicperově divadle hlavní roli v Durrenmattově hře Návrat staré dámy, pro Divadlo Kolowrat v roce 2008 nastudovala postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Zítra se bude... V roce 2010 účinkovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, kterou připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson.
Pěvkyně, která se objevila kupříkladu i ve filmu Pupendo, je jednou z osobností, kterým justice v roce 2010 vyhověla ve věci vymazání ze seznamu spolupracovníků StB. Ta na Červenou vedla osobní svazek od padesátých let, figurovala v něm pod krycím jménem Fialová. Podle některých pramenů se ji ke spolupráci bezvýsledně snažila získat i východoněmecká Stasi. To ale Červená popřela a opakovaně uvedla, že emigrovala právě kvůli nátlaku StB. „Nemohla jsem žít ani zpívat v nesvobodě. A nechtěla jsem se dát usmýkat Státní bezpečností. Proto jsem s těžkým srdcem emigrovala a žila - a zpívala - třicet let v zahraničí,“ řekla k tomu jednou.
Za mimořádný přínos divadelnímu umění převzala Červená v roce 2005 zvláštní cenu Thálie, v roce 2009 získala cenu Alfréda Radoka či v roce 2011 medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění). V roce 2013 dostala medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. U příležitosti jejích devadesátin jí v roce 2015 tehdejší ministr kultury Daniel Herman udělil titul Dáma české kultury. V červnu 2018 získala Červená osvědčení o pojmenování planetky č. 26897, která nyní nese jméno Červená.
Kromě činohry a opery Červená také překládala a napsala knihy - vzpomínky Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno a publikaci Můj Václav, v níž sledovala život svého pradědečka a jeho firmu v Hradci Králové.
