Předchozí velká výstava Jiřího Koláře se uskutečnila ve Veletržním paláci aměla zcela jiný charakter. Byla zaměřená hlavně na jeho umělecký vývoj, na jeho originální metody, jak je rozvíjel, měnil a kombinoval od začátku až do konce. Také čerpala v podstatě ze stejných sbírek, ale tentokrát se jejím základem stal Týdeník z roku 1968. Tím zase připomíná řešení Kolářovy výstavy, která před několika lety proběhla v Ostdeutsche galerie v Regensburgu. Ta se ovšem od té současné lišila v tom, že připomněla Kolářovu úzkou spolupráci s dalšími významnými našimi i zahraničními umělci.
Dnes má však připomenutí Týdeníku 1968 zvláštní význam, protože uběhlo právě půl století od přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Týdeník má nejen úžasnou dokumentární hodnotu, protože se v něm vrství stopy událostí, které měly za Pražského jara pozitivní význam, a pak také stopy těch, které znamenaly tragický zlom směrem k takzvané normalizaci. Týdeník má i velkou uměleckou cenu, střídají a prolínají se v něm nejrůznější metody, které Jiří Kolář hlavně na přelomu padesátých a šedesátých let objevoval a v mnoha modifikacích rozvinul. K těmto postupům patří chiasmáž, vznikající roztrháním knižních stránek potištěných rozmanitými písmy z různých dob, zeměpisných i hvězdných map, notových záznamů nebo třeba záznamů šachových partií. Jinou technikou je roláž, která zase vznikala rozřezáním reprodukcí uměleckých děl na proužky, které se pak střídaly, takže se vzájemně prostoupily zcela rozdílné názory a pohledy na svět příznačné pro odlišné časy či místa. Další ze základních metod je muchláž, kterou Jiří Kolář objevil zcela náhodou. Napsal báseň, ale ta se mu pak nelíbila, a tak ji zmuchlal a zahodil. Později ji zvedl a najednou ho napadlo, že by mačkáním mohl formovat vizuální prvky (například reprodukce uměleckých děl nebo tisků), a nová technika byla na světě.
  |
Angažované prádlo
Temná výstava Skin. Kůži drásající démoni a smutkem trpící hrdinové |
Výstava přináší i úplné počátky Kolářovy výtvarné tvorby z přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy začal principy uplatňované ve vlastní psané poezii přenášet do výtvarných básní. Jiří Kolář říkal, že se mu tehdy rozpadl původní význam slov a vět, že docházel k novému způsobu vyjádření v takzvané evidentní poezii, ve které slovo nahradil jinými vyjadřovacími prostředky.
Ale abych se vrátil k raným pokusům. Šlo o konfrontáže a raportáže, v nichž řadil dlouho shromažďované obrázky vystříhané z časopisů do jakýchsi výtvarných veršů, či nalezené koláže, v nichž využil již vzniklé souvislosti. V každé části výstavy se připomene jiný okruh Kolářova díla. Zvláštní kategorii tvoří Transparenty, v nichž umělec reagoval na výtky z oficiálních míst, že jeho tvorba není angažovaná. Vytvořil ironicky míněnou kolekci, v níž jsou na kolážovaných tyčích zavěšené textilie s vyšívanými nápisy, s částmi dámského i pánského prádla i s kolážemi. Tím se ovšem představitelům totalitního režimu samozřejmě nezavděčil.
Týdeník prochází všemi sály druhého poschodí paláce Kinských a až neuvěřitelně pestrým způsobem dokumentuje tuto dobu plnou převratných událostí a nadějí, které byly vzápětí zmařeny. K němu se pak přirozeně vážou soubory, které ho doprovázejí. Z celé výstavy jasně vyzařuje jedna ze základních myšlenek Kolářovy celoživotní tvorby, že všechno se prolíná se vším, že každé období určitým způsobem souvisí s předešlým či následujícím, že se doplňují různé filozofické i umělecké názory příznačné pro svou dobu, které nás s ubíhajícím časem a měnícími se souvislostmi oslovují pokaždé jinak. Jiří Kolář se vždy vyjadřoval upřímně, vnímal skutečnost bez jakéhokoliv pokrytectví, snažil se chápat historii v její složitosti a mnohoznačnosti.
Jedním ze základních témat Jiřího Koláře bylo jablko. Říkal, že když se narodil, tak tatínek zasadil jablůňku. Proto se pro něj jablko stalo důležitým symbolem zrození a zrání, ke kterému se mnohokrát vracel. Ztvárňoval ho v různých variantách a velikostech. Největší z nich, které je dominantou výstavy (bylo důležitým prvkem i umělcovy retrospektivy ve Veletržním paláci) měří v průměru kolem dvou metrů a je zapůjčeno z Nového muzea v Norimberku, kde je ostatně Kolářovo dílo velmi dobře zastoupeno. Na dalším jablku užil chiasmáž ze slepeckého písma, na jiném z hvězdných map. Důležitou součástí koláží jsou názvy, které dokládají nevyčerpatelnou představivost a které jsou samy často básnickým vyjádřením.
Jiřího Koláře zajímaly dějiny nejrůznějších kulturních oblastí a zvlášť se věnoval některým výrazným osobnostem. Celý cyklus pozdních koláží, ostatně kdysi vystavený ve stejných prostorách, věnoval Boženě Němcové, které si velmi vážil. Z důležitých institucí, které díla zapůjčily, je třeba jmenovat především již zmíněné Neues Museum v Norimberku, které zapůjčilo kromě jiných především Týdeník z roku 1968. Potom pražské Museum Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových, vlastnící jeden z nejrozsáhlejších, nejucelenějších a nejkvalitnějších souborů Jiří Koláře. Samozřejmě i samotnou Národní galerii, která jeho kolekci postupně doplňovala a zkvalitňovala, av neposlední řadě i sbírku, která je v majetku umělcovy rodiny.
Architektonické řešení se podřídilo Týdeníku, ale jasně zdůraznilo i další vystavená díla. Vtipný je prosklený otvor, kterým již ze schodiště paláce Kinských spatříme ještě před vstupem do expozice právě monumentální jablko z Norimberka.
Jiří Kolář – Úšklebek století Národní galerie, palác Kinských, Praha, 16. 5. – 2. 9. |
