Vedoucí souboru a cembalista Aarón Zapico ovšem říká, že objevování staré hudby ve Španělsku je složité, neboť církev si své archivy stále hlídá.
LN: Se svými dvěma bratry Danielem a Pablem se vracíte ke španělské hudební tradici od 16. století. Proč?
Je normální, že se člověk zajímá o hudbu své země. Naše stará hudba není moc známá, tak jsme ji začali objevovat. Hrajeme také Händela, Vivaldiho, ale postupně se nám daří ve spolupráci s muzikology rozšiřovat program o španělskou tvorbu, která v současné době tvoří tak třetinu našeho repertoáru. V Praze představíme díla barokních skladatelů Josého de Nebry, Santiaga de Murcii nebo Gaspara Sanze. Tenhle program se vyvíjí už asi deset let. Je to jakési putování barokním „undergroundem“ po Španělsku a Latinské Americe s malou odbočkou do Itálie čili linie mimo oficiální hudbu, kterou v té době určovala církev.
LN: Dokážete odhadnout, kolik staré španělské hudby ještě „spí“ v archivech?
Ve Španělsku je bohužel vůbec problém s přístupem ke staré hudbě uložené v církevních archivech. Ta mezera v poznání se týká období od Tomáse Luise Victorii (1548–1611) prakticky až po Manuela de Fallu (1876–1946), tedy od našeho „Siglo de Oro“ více než tři století. Církev si většinu této hudby hlídá – až ji budeme moci katalogizovat, význam naší staré hudby se exponenciálně zvýší. Určitě se ukáže, že v tu dobu byla španělská hudba na úrovni Francie.
  |
LN: Proč je přístup k této hudbě tak komplikovaný?
Je těžké vysvětlit církevním hodnostářům, že se o hudbu zajímáme ne proto, abychom se nějak obohatili na právech nebo na publicitě, ale abychom ukázali světu, jaká vrcholná díla v minulosti vznikala a jakou hodnotu v tom Španělsko má. Trvalo mi například šest let, než jsem se dostal do archivu katedrály ve městě, kde žiju. Pak jsme na koncertě zahráli jen pět árií, ale nic z toho jsme nemohli nahrát ani publikovat. To je frustrující. Naštěstí existují oblasti, třeba Andalusie, kde už místní vlády vytvářejí kolekce hudby 17. a 18. století.
LN: Na koncertě jste se souborem Forma Antiqva uvedli tři „tonadillas“ Blase de Laserny. Co si pod tím máme představit?
Začíná festival Pražské jaro. Zahájí ho Vídeňská filharmonie |
Blas de Laserna byl ve své době úspěšný nejen jako skladatel – mimo jiné díky více než sedmi stům tonadillas –, ale i jako divadelní impresário. Tonadillas jsou scénické kuplety, u diváků velmi populární krátké deseti- až dvacetiminutové výstupy na témata z běžného života, často se satirickým ostřím, které oživovaly přestávky mezi „vznešenými“ zarzuelami na mytologické náměty. Představení se provozovala za vstupné v tzv. corral de comedias, veřejně přístupných obdélníkových divadelních dvorech s jasně určenými místy podle sociálního postavení i genderu. Podobně jako alžbětinské divadlo měly částečně zastřešené jeviště při jedné straně a několik pořadí lóží, místa na nádvoří uprostřed kryly před sluncem vysouvací rolety.
LN: Hrajete se svými sourozenci – panuje mezi vámi shoda, nebo se umíte i pohádat?
Přináší to hlavně výhody. Máme jasně nastavené priority – první je rodina a vzájemný respekt, důležitou roli pro vzájemnou rovnováhu hraje i naše matka, která vše organizuje a řídí finance. Jasně že se někdy pohádáme, ale vždycky se to rychle uklidní. Užíváme si všechno, co můžeme společně dělat, a hudbu za tu dobu už cítíme stejně.
