Film Harmonyho Korinea je svým způsobem imunní vůči jakékoliv kritice. Všechny představitelné výtky je možné odvrátit tím, že jsou projevem nepochopení – ten film je přece takový (hloupý, prázdný...) schválně. Každý si v něm může najít to své. Polopaticky a opakovaně podávanou výpověď, která vychází vstříc představám „rebelujících mladých“ i nočním můrám jejich rodičů, sociální kritiku i simulaci osvobození se z pout společnosti.
Jako kdyby se režisér Harmony Korine ve Spring Breakers pokoušel o kvadraturu kruhu – vytvořit dílo natolik doslovné, aby došlo každému, kdo má rád dojem, že něco pochopil, a přitom vzpírající se výkladu, originál i falzifikát zároveň. Příhodná položka do filmografie tvůrce, v němž stoupenci vidí nekompromisního umělce, kritici zas dryjáčníka, který získává pozornost publika lacinými šoky.
Spring BreakersUSA, 2012 |
Během jarních prázdnin (spring break) se na Floridu sjíždí množství studentů, kteří si tam uspořádají několikadenní a dost intenzivní mejdan. Korineův film se odehrává v téhle době masového vybočení z normy, některé jeho sekvence byly prý natočené jaksi v reálu, nebylo třeba něco inscenovat. S tím slavícím davem chtějí splynout i Faith, Britt, Candy a Cotty (Selena Gomezová, Ashley Bensonová, Vanessa Hudgensová a Rachel Korineová), studentky univerzity v nějakém neosobním, zapadlém městě.
Na výlet ale nemají peníze, ostřejší část čtveřice je obstará loupežným přepadením. Odjedou autobusem do centra dění a hned se do něj s nasazením zapojí, party na pláži, party v hotelu, party všude. Dostanou se do křížku se zákonem, z lochu je ale vyplatí Alien (James Franco), raper a dealer, který dívkám nabízí čím dál „hustší“ zábavu. Některé z nich „vyměknou“ a jedou radši domů, dvě ale zůstanou až do konce, jsou po Alienově boku, když se blíží válka s Alienovým konkurentem Archiem (Gucci Mane)...
Otupělý dav na plátně, otupělé publikum v kině
Slavící studenty ukazuje film jako bezmyšlenkovitý, tupý dav, nadopovaný vším možným a ovládaný hormony, po svém přehrávající scény z těch nejprimitivnějších videoklipů k těm nejotravnějším písním. Kamera ale jako by v těch scénách viděla totéž, co jejich účastníci – osvobozující rituál, výraz touhy a rebelie, naplněný sen, možná jenom sen.
Autor na straně publika předpokládá stejnou míru otupělosti, jakou pečlivě dokumentuje u svých hrdinů, a svoje teze sděluje se subtilností powerpointové prezentace. Už samo obsazení tří hvězdiček populárních filmů pro náctileté se dá brát jako stanovisko.
Násilí se explicitně a pro jistotu víckrát spojí s videohrami, nevkusný procovský barák narvaný zbraněmi až po střechu s naplněním „amerického snu“. Všichni jako by špatně napodobovali nějaké přihlouplé popkulturní vzory, výrazná je v tom ohledu montáž, v níž se hrdinky spolu s Alienem dojímají při vlastním provedení písně od Britney Spearsové. Záběry z dění na mejdanech Korine kombinuje se zvukem telefonátů hrdinek domů, dlouhé výklady o osvobozující síle právě zažívaného nebo o odhodlání být po návratu hodná se staví do protikladu k obrazům „osvobozeného“ chování – válet se v bikinách po špinavé podlaze a nechat na sebe lít pivo.
Z filmu Spring Breakers
Průběžně se ozývá zvuk natahované zbraně, aby bylo jasné, že tahle jízda skončí karambolem. Oblíbenou Korineovou metodou je ve Spring Breakers repetice, opakováním ale nestaví dříve viděné či slyšené do nového světla, které by je třeba rozšířilo, prohloubilo – prostě to pustí ještě jednou.
Při všem tom mlácení významy po hlavě je ale na Spring Breakers také něco unikajícího, těkavého, co polopatičnost filmu vlastně popírá. Korine nevypráví chronologicky, roztříštěné obrazy spojuje hudba (Cliff Martinez a Skrillex), jež někdy zajímavě osciluje kolem hranice mezi pouťovostí a nějakou reálnou emocí. Kameraman Benoit Debie zachycuje dění jakoby očima člověka, který se ocitl uprostřed ráje, odlesky podvečerního slunce na mořských vlnách, jasné barvy plavek, neony nad vchody nočních klubů skládají vizi nádhery – pitomé i lyrické.
„Bikiny a velký zadky. O to v životě jde,“ zahláškuje Alien a Korine s Debiem se pokoušejí zmíněné zachytit tak, aby tomu jeden skoro uvěřil. Film Spring Breakers únavně opakuje teze jak vystřižené ze žurnálu pro lidi, kteří si rádi připadají chytře a chtějí toho dosáhnout rychle a snadno. Když ale zmlkne, stane se z něj diskokoule odrážející barevné mihotavé světlo. Kdo do ní upře pohled, bude třeba přiveden do hypnotického stavu, stane se stejně dutým jako ona sama.
