Springsteen se zlobí. Až běhá mráz po zádech

Dvaašedesátiletý písničkář si zase jednou udělal výlet mimo svou domovskou skupinu The E Street Band. Už předtím měl na kontě slušnou řádku sólových alb, třicet let starou Nebraskou počínaje a pochmurnou nahrávkou Devils & Dust konče. Ve většině případů ho ale nepudila snaha o výrazně odlišný sound jako spíš potřeba osobní výpovědi, která by rozjetému rockovému vlaku jeho spoluhráčů mohla překážet.

Také na novém CD Wrecking Ball (produkovaném méně známým Ronem Aniellem) je Springsteen sám za sebe, jak muzikantsky, tak především občansky a lidsky. Ale vsaďme se, že řada písniček už teď plynule přechází do kapelového repertoáru a v létě je uslyšíme na prvním českém koncertě EStreet Bandu ve vršovickém Edenu. Typický zvuk jedné z nejvýznamnějších rockových formací éry současné i minulé rozeznáváme hned v úvodním singlu We Take Care Of Our Own, v jehož textu Bruce Springsteen stručně shrnul, proč mu s Amerikou definitivně došla trpělivost. „Kdekoli vlaje naše vlajka, hájíme jen svoje zájmy. Dobré úmysly se vypařily, staráme se jen o sebe.“ Drsná slova z úst toho, kdo se vždy snažil hájit ctnosti, jimž se skeptický Evropan často posmívá.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jenže Springsteen není žádný nazdárek, kterého opijete rohlíkem. To evropská veřejnost se nechala obalamutit, když považovala (a snad dodnes považuje) jeho hymnu zkrachovalých vietnamských veteránů Born in The U. S. A. za výkřik přihlouplého patriota, ne-li nacionalisty. A přitom šlo o ten nejtvrdší úder, jaký lze vlasti zasadit.

Mejdan zazobanců

Na aktuálním albu se „Boss“ pouští do americké politiky ještě nemilosrdněji, ačkoliv se přitom – jako už potolikáté – dostává do konfliktu s imagí, kterou si kdysi vytvořil. Noviny New York Times výstižně napsaly, že takový problém může mít opravdu jen on: zůstat upřímným mluvčím obyčejných, „pracujících“ lidí, a přitom dál úspěšně hrát roli rockové superstar.

Někde se do toho Bruce pěkně zamotává, třeba když v titulní písni Wrecking Ball opěvuje bývalý stadion Giants v rodném New Jersey a tím i zazobance, kteří tuhle nákladnou zábavu platili. Mezi nimi a vypasenými bankéři, kteří si užívají nekonečný mejdan v písničce Shackled And Down, vlastně není žádný rozdíl. Ale co – vždyť je to jenom rokenrol a Springsteen prostě jen říká, co vidí. Někdy se trefí a jindy je za naivku.

Angažovanost cédéčka podtrhuje fakt, že zpěvák ve dvou případech přizval ke společnému hraní předního představitele současného „politického folku“ Toma Morella ze skupiny Rage Against The Machine. Lkavé řvaní (nebo řvavé lkaní?) jeho kytary obohatilo zhudebněnou chandru This Depression, v níž Springsteen vytěžil maximum z přímé závislosti duševní deprese na depresi hospodářské.

Už na Springsteenově CD Devils&Dust bylo možné pozorovat, jak na sebe tento zkušený vypravěč bere různé převleky, což je další rozdíl mezi jeho sólovou a kapelovou tvorbou. Vžívání se do postav, které vytváří podle těch nejprostších předobrazů, ho evidentně baví a zajímá. Přesto je těžké rozeznat, zda si kupříkladu v písni Death To My Hometown vlezl do kůže zuřícího dělníka, nebo jestli dští síru jako Bruce Springsteen.

Z té skladby jde až mráz po zádech. Je tak nekompromisní a útočná, až se zdá, že ji napsal někdo jiný. S krutou přesností popisuje pocity lidského kolečka v soukolí, na jehož názoru vůbec nezáleží. Pokud jste někdy museli sledovat, jak kdosi s naditou prkenicí demoluje všechno kolem vás (ať už kvůli supermarketu, nebo jiným vznešeným cílům), pak jste ideálními posluchači tohoto tichého soptění. „Zničili nám rodiny, vzali domov, naše mrtvoly pohodili supům. Buď ve střehu, chlapče, protože oni se vrátí tak jistě, jako že zítra vyjde slunce. Potom ty vydřiduchy pošlem do pekla!“

Hlas ze záhrobí

Naopak uklidňujícím dojmem působí Rocky Ground, kde Bruce chytře využil výraz (a dokonce i rap) gospelové zpěvačky Michelle Mooreové. Podobných překvapení na desce najdeme víc – za všechny jmenujme závěrečný tanec kostlivců We Are Alive, orámovaný mexikánskými fanfárami, které odkazují k hitu Johnnyho Cashe Ring Of Fire.

Opravdový hlas ze záhrobí se však zčistajasna ozve v písni Land Of Hope And Dreams – to když v její polovině zazní nezaměnitelný zvuk saxofonu nedávno zesnulého člena E Street Bandu Clarence Clemonse. Springsteen vůbec nepřehání, když říká, že jeho kamarád je „too fucking big to die“. A sjistotou televizního věštce dodává: „Clarence neodešel. Kapelu opustí, teprve až umřeme my všichni.“