LN I ten, kdo neví, jak vypadáte, vás asi rozezná po hlase. Kdy jste si poprvé uvědomil, že není úplně běžný?
To si náhodou pamatuju naprosto přesně. Bylo mi třináct, jeli jsme s mámou z nákupu, seděl jsem v autě na místě spolujezdce. Tehdy mě strašně bavilo první album kapely Violent Femmes. Zpíval jsem si nahlas k jedné písničce a v jednu chvíli mi došlo, že můj hlas zní přesně jako hlas jejich zpěváka, Gordona Gana. Řekl jsem si: Chlapče, možná bys mohl zpívat, hlas na to máš!
LN Ale trvalo víc než deset let, než jste zpívat začal. Proč jste mezitím vystudoval herectví?
Shodou několika věcí, jako je změna zájmů, nuda, nespokojenost. Na škole jsem hrál, režíroval a točil filmy... Představě o tom, co chci dělat, jsem se blížil jedině natáčením filmů, jinak jsem měl pocit, že mi nevyhovuje být postavou v příběhu vymyšleném někým jiným. Ale stejně mi natáčení přišlo pracné. Nemělo stejné kouzlo okamžiku, jako když uhodíte do strun elektrické kytary a ozve se rámus a hned vidíte reakci lidí. Na pódiu si díky hudbě vytvoříte svůj jedinečný vesmír.
LN V tom přece kus divadla je - jak se vlastně cítíte, když pod pódiem vidíte vlastní napodobeniny z různých období vaší kariéry?
Není důležité, jak se přitom cítím, ale když už se ptáte, je to něco mezi pocitem trapnosti a polichocením. Trapnosti, protože jsem se za těch deset let dopustil několika zločinů proti módě...
LN Například?
Tak třeba legíny se vzorem leopardí kůže, co jsem měl v pořadu Top Of The Pops, tak to podle mě nebyl nejlepší nápad. Mohl jsem si vybrat něco uměřenějšího... Na druhé straně mě vůbec nemrzí, že jsem se ve své době začal oblékat žensky, to byla velká zábava. Ale k těm fanouškům - víte, na pódiu to pro mě není žádné divadlo, je to spíš jedna z mých tváří, stránka mé osobnosti. Exhibicionista, okázalá část mého já, která potřebuje být vidět. Ve všedním životě takový být nechci, ale je příhodné, že existuje místo, kde se tak můžu projevit. Devadesát minut čtyřikrát týdně na pódiu mi k tomu bohatě stačí.
LN Takže vás ani neláká zahrát si ve filmu? Jako výrazná popstar musíte mít dost nabídek...
Zase tolik jich není. Ale nemám ani žádnou velkou touhu hrát ve filmu. Vždyť taky netočím hiphopové desky, tam je běžné mít souběžné kariéry ve filmu a v hudbě. Docela mi jde to, čemu se věnuju - být muzikant a zpěvák, psát písničky. Na to se chci soustředit a ještě se zlepšit. Míval jsem hodně nabídek od filmu, ale většinou hrát upíry nebo někoho podobného. To mě nezajímá. A taky si myslím, že muzikant, který chce být hercem, musí být opatrný. Shrnu to jediným slovem - Madonna...
LN Se skupinou Placebo se držíte mezi úspěšnými kapelami déle než deset let. Berete to jako šťastnou shodu okolností, nebo jste vymysleli nějakou strategii?
Vlastně by mi klidně stačilo to, že nemusím chodit do práce... To byla totiž od začátku má hnací síla - že si vydělám na nájem a jídlo, aniž bych přitom musel sedět někde v kanceláři. Nevadilo by mi, kdybychom při tom neprodali tolik desek, stačilo by mi přežít. Celý ten meteorický vzestup byl jen příjemné překvapení navíc. Problém je, že vyletět nahoru není zdaleka tak těžké jako tam zůstat. Každá nová deska tedy musí být lepší umělecké dílo než ta předcházející. Nemůžete zůstat na místě, opakovat se.
LN Přitom jste v Placebu zůstal celou dobu se stejnými dvěma lidmi...
Jasně, ale už dávno spolu nespíme, v kapele jsme už jen kvůli penězům!
LN Hádáte se někdy?
Pořád. Za deset let v kapele Placebo jsme kvalifikovaní k práci pro OSN nebo v NATO. Stali se z nás mistři v diplomacii, víme, jak jeden na druhého, známe všechny důležité triky. Byla by to zajímavá sociologická studie. Sledovat dysfunkční vztah mezi třemi chlápky, kteří sice mají talent, ale taky těžké problémy. Musí spolu vydržet deset let a tráví spolu víc času než s lidmi, s kterými spí. Je to velmi podivný vztah, něco jako náhradní rodina.
LN Zpátky k fanouškům - už se nemalujete jako holka, dokonce ani nemáte nalakované nehty. Máte dojem, že posluchači budou růst s vámi? Nechtějí spíš hudbu k večírku?
Rozhodně nejsme žádná hudba k večírku a mám dojem, že už pěkně dlouho. Chci dělat serióznější muziku. Témata na posledních dvou deskách podle mě měla svou hloubku. Mluvit o lidských emocích, citovém násilí, otázkách identity nebo o pocitu, že jste na světě nenašli své místo, není nic jednoduchého, ale přesně tyhle stránky lidské existence mě zajímají. Myslím, že Placebo v sobě vždy měli silnou příchuť melancholie, říkám tomu šťastně smutná muzika. Věci, které vás rozbrečí, ale zároveň jste šťastní, že jste naživu a něco takového vůbec můžete cítit. Velká část našich posluchačů s naší muzikou vyrostla. Zároveň vidíme v prvních řadách velmi mladé lidi, kterým bylo v době, kdy jsme začínali, nějakých pět let. Mám radost, že jsou s námi ti, kdo si oblíbili náš debut v době, kdy vyšel. Ale taky mě těší, že chlápci kolem třicítky, čímž myslím Placebo, mají co říct patnáctiletým. Zároveň se na to ze všech sil snažím nemyslet - začal bych se vědomě snažit o to, co má člověku jít přirozeně.
