130 let

Z filmu KaprKód | foto: Pilot Film

Recenze

Laureát Stalinovy ceny zbavený iluzí. Rozpustilý KaprKód o nepříliš známém příběhu Jana Kapra

Kultura
  •   5:00
Vážení soudruzi, po velmi dlouhém a důkladném přemýšlení se odhodlávám vrátit vám svoji členskou legitimaci a požádat vás o vyškrtnutí z řad členstva...“ Věta jako stvořená ke zhudebnění, není-liž pravda? Nebo ta následující: „Zároveň ve mně vznikal přímo živelný odpor ke schůzím jakéhokoliv druhu.“ A další (napsaná po návštěvě příslušníků StB): „Soudruzi, považujte moji žádost za odvolánu...“

Všechny citace pocházejí z dopisů hudebního skladatele Jana Kapra a znějí v dokumentární opeře KaprKód, s níž režisérka Lucie Králová na podzim zvítězila v soutěži Česká radost Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a která teď vstoupila do kin.

Vědomě útržkovitý a zároveň komplexní portrét umělce, jehož život a dílo se prolnuly s osudy české společnosti ve 20. století, patří k tomu nejlepšímu, co se letos v české kinematografii urodilo. A nejen proto, že nepříliš známý příběh Jana Kapra (1914–88) si pozornost rozhodně zaslouží.

KAPRKÓD

ČR 2022

Režie: Lucie Králová

Premiéra 14. 12.

Jako mladík chtěl Kapr být špičkovým gymnastou, pak se s ním ale utrhly kruhy a úraz jej doživotně zbavil citu v nohou. Tím více potom rozvíjel svůj druhý talent a stal se hudebním skladatelem. Nadchl se pro komunistické ideály a svou hudbu následně zcela podřídil službě režimu, v 50. letech si vysloužil i Stalinovu cenu. Svůj vliv však využil mimo jiné také k tomu, aby vysvobodil z vězení svého přítele R. A. Dvorského.

Poměrně brzy přišlo i první vystřízlivění (zakončené ovšem zmíněným „Soudruzi, považujte moji žádost za odvolánu“). V roce 1968 už ale dokázal v reakci na ruskou invazi slavnou Stalinovu cenu vrátit (formou otevřeného dopisu Dmitriji Šostakovičovi) a jeho díla se pochopitelně brzy ocitla na indexu. Zároveň v tomto období přehodnotil svůj přístup k tvorbě a začal skládat avantgardní hudbu, jejíž princip kódování určil i podobu nynějšího dokumentárního filmu.

Snímek s diváky komunikuje různými kanály – hudbou, řečí, obrazem, střihovou skladbou i informativními texty, přičemž jeho základ tvoří archiv amatérských filmových záznamů, který po sobě Jan Kapr zanechal. Vypovídá o jeho zájmech či rodinném životě, představuje jej jako člověka plného elánu a smyslu pro humor a současně jsou v něm „zakódována“ i hlubší sdělení o protagonistově osudu a o principech, které jej určovaly.

Film je rekonstruuje hravě, až rozpustile (rozvíjí třeba motiv skladatelovy „kaprovitosti“ až potud, že rád plaval a narodil se ve znamení Ryb), ale dokáže se dobrat i k působivým obrazům dějinných a osobních paradoxů. Operní dokumentární kompozici pomohli režisérce KaprKódu vytvořit skladatelka Petra Šuško a režisér Jiří Adámek/Austerlitz a v odvážných choreografiích ji zpívají členové Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou, který je posledním žijícím žákem Jana Kapra: kódování je tu dovedeno k dokonalosti.