‚Starý prasák‘ slaví stovku. Bukowského psaní by v dnešní Americe rozhodně neprošlo, tvrdí Vít Penkala

Lidovky.cz: První Bukowského kniha vyšla tehdy ještě v Československu v roce 1991. Čím si myslíte, že tuzemského čtenáře zaujal? 
Předně je potřeba říct, že už v roce 1989 zde vyšla antologie americké poezie, kde byl Bukowski zastoupený. Snad už v roce 1986 vyšlo i něco krátkého v Revolver Revue, ale to už se nedá moc dohledat. 

První knížka Všechny řitě světa i ta má zde ale opravdu vyšla až v roce 1991. To je pochopitelně velmi chytlavý titul, takže je jasné, že zaujala už tou svou razancí. Navíc vyšla ve velmi příhodném klimatu po revoluci. Po neznámých jménech byl veliký hlad. V tom měl u nás Bukowski velké štěstí. Sám jsem tu knížku četl s úžasem a určitě jsem v tom nebyl sám.

Lidovky.cz: Takže v podstatě vyplnil mezeru na trhu. 
Bezpochyby. 

Lidovky.cz: Všechny řitě světa i ta má ale nebyla Bukowského první kniha. Proč tedy v Československu jako první vyšla? 
To netuším. Tu knihu vydalo tehdy ještě nakladatelství Pragma. Nejspíš začalo logicky knihou, která je v podstatě sbírkou autentických povídek, jako ideálním vstupním bodem do Bukowského psaní. Je to skvělá možnost představit autora, který se zde do té doby ještě neobjevil. 

Lidovky.cz: Bukowski prohlásil, že nepsal proto, aby spasil lidstvo, ale aby zachránil sám sebe. Jak to myslel? Mohlo to souviset s pitím?
Bukowski hodně pil, částečně proto, že mu to při psaní rozvazovalo ruce. Také přiznal, že po válce, kdy se nedostavil ten úspěch se psaním, tak asi deset let nepsal vůbec. Toto své období nazýval „prochlastanými roky“. Postupně ho začaly objevovat malé časopisy a úspěch se dostavil, ačkoliv alkohol mu už zůstal. 

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

To, že chtěl zachránit sám sebe, ale nejspíše souviselo s jeho životní situací. Rodiče ho vychovávali dost krutě, zvlášť poté, co přesídlili z Německa do Ameriky. V Novém světě měl navíc výrazný německý přízvuk, jenž ho oddělovat od jeho vrstevníků. Měl dyslexii. Také trpěl na velmi silné akné, což se mu natrvalo podepsalo na obličeji. Neměl úspěchy u žen. Byl odstrkovaný a šikanovaný. Já bych to vnímal tak, že se psaním zachránil před svým okolím.

Lidovky.cz: Pak ale ty svoje démony promítl do své postavy Henryho Chinaskiho. Ten v románu Šunkový nářez (v pozdějším vydání jako Jelito, pozn. aut.) několikrát hovoří o svém utrpení s akné. 
Chinaski byl Bukowského alter ego. Těžko říct, na kolik byla ta postava stylizovaná, ale já tvrdím, že většina jeho psaní byla postavená na skutečných prožitcích. V Šunkovém nářezu zachytil své dětství, v Hollywoodu odmítání vlastních scénářů a v Poštovním úřadu svou dlouholetou zkušenost s tímto zaměstnáním. 

Lidovky.cz: Bukowski má velmi expresivní jazyk. Čím jsou jeho překlady specifické?
Tak v první řadě určitě právě tím jazykem. Nemyslím si, že se snažil být záměrně vulgární, ale že psal jazykem, který mu byl vlastní. Nebyla to žádná stylizace, ale mluva prostředí, ve kterém se pohyboval. Pokud to člověk chce správně překládat, tato jazyková poloha by mu neměla být úplně cizí. Jinak to nebude působit přirozeně. 

Lidovky: Jak se vyvinul jeho styl od prvních publikací po závěrečná díla?
Ta jeho první díla jsou nepřehlédnutelná, protože je často vydával samonákladem nebo za pomoci svých přátel. Z téhle doby je opravdu velmi obtížné sestavit kompletní bibliografii. Ještě dnes vycházejí antologie dříve nevydaných textů nebo korespondence.

Lidovky.cz: A co jeho napodobitelé?
Myslím, že psát jako Bukowski by bylo dost troufalé. Zvlášť, pokud spisovatel nemá prožito tolik, co prožil on. To má upřímně asi málokdo. Můžeme ale najít autory, kteří popisovali tuto temnější a okrajovější stránku života, ačkoliv ne třeba pod jeho vlivem. 

Napadl mě Ivan Landsmann, jenž napsal knihu o životě v ostravských dolech Pestré vrstvy. Měl možnost po revoluci tuhle knihu psanou specifickým jazykem vydat. Byl to objev.

Lidovky.cz: Kolik Bukowského knih Argo vydalo? Jaké jsou na to ohlasy?
Od roku 2005 jsme jich vydali dvacet. Šlo o stejné věci, které vyšly už v Pragmě, ale v revidovaných či nových překladech, s jednotným grafickým vzhledem. Čtenářský zájem o Bukowského je stále stabilní, několik tisíc kusů od každé knihy se určitě prodalo. Na české Wikipedii je heslo o Bukowském delší než na té anglické, původní. Je vidět, že se tuzemští fanoušci jeho odkazu věnují.

Docela jiná situace je ale třeba na Slovensku, kde, pokud vím, vyšly v překladu jen dvě jeho knihy. 

Lidovky.cz: Nemůže ten zájem zde souviset s tím, že ty skupiny, o kterých Bukowski píše, zde během komunismu byly nežádoucí a pronásledované? Najednou sem na knižní trh přišel někdo, kdo se jim „s láskou“ věnuje
To je poloha autobiografického psaní, jež Bukowského spojuje (ačkoliv on to rád neměl) s Beat Generation, beatníky. Celá jejich tvorba zde má velký ohlas.

Lidovky.cz: Jak je naturalistické Bukowského psaní vnímáno v dnešní citlivé době? Dokážu si představit, že je optikou hnutí proti sexuálnímu obtěžování #MeToo velmi závadný. 
Určitě by v dnešní době narazil, protože jeho přístup k ženám se nedá nazvat jinak než těžkou misogynií. To by v dnešní Americe neprošlo. Nicméně jsem se díval na internet a nemyslím si, že by se chystalo nějaké veřejné pálení Bukowského knih. Je to totiž svým způsobem stále okrajový autor. Ani tou svou stylizací součástí mainstreamu být nemůže. To dílo je hotové, dodnes čtené a vydávané. Bukowski se navíc nijak nevyslovuje k současnosti, tak by ho za to nikdo neměl popotahovat. 

Lidovky.cz: Z toho, co jste četl, co je pro Vás nejoblíbenější Bukowského kniha? 
Když jsem si přečetl Všechny řitě světa i ta má, tak na mě mocně zapůsobila povídka Láska za sedmnáct a půl dolaru, což je příběh muže, který začne žít s umělou figurínou z výkladní skříně. žije s ní, zamiluje se do ní a celá povídka končí srdceryvným obrazem, jak to zjistí mužova bývalá partnerka a tu figurínu mu rozbije. To je bizarní námět, ale z celé povídky je cítit silná empatie k tomu muži. Je to portrét velké osamělosti, cituplnosti. 

Jestli znáte film Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky, tak ten tam přesně tento motiv použil. Ten jeho film (potažmo předlohová divadelní hra) se takhle nejmenuje náhodou, protože stejný název nese i jedna z Bukowského knih.

Lidovky.cz: Vzbuzovaly jeho texty ve své době nějaké kontroverze? 
To spíše až ty filmy, co se podle nich točily, protože se dostaly k širšímu publiku. Existuje belgický film Crazy Love podle Bukowského textu. V něm dojde na ožehavé téma nekrofilie.

Stejné téma v roce 1991 zpracoval i francouzský film nazvaný Chladný měsíc, který se promítal i u nás. Je to příběh o tom, že opilci ukradnou z legrace mrtvolu a neví, co si s ní počít. Pak ale zjistí, že nebožkou je opravdu krásná dívka. Ten film měl ale takovou zvláštní, poetickou melancholii. Bukowski vynikal v tom, že i v tématech za hranou hledal vždy něco víc, něco lidského.