Další z letošních hereček jubilantek patří do silné herecké generace narozené za války, která v invenčních a částečně liberálních šedesátých letech slavila první velké úspěchy v divadle a ve filmu a příchod normalizace jim jejich rozlet různě přerušil nebo zkomplikoval.
Se svou starší kolegyní Jiřinou Bohdalovou má společnou obrovskou popularitu, kterou si také jako ona hodně vydobyla v televizi v 70. a 80. letech. Její schopnost proměnlivosti i vrozená živelná energie jí vždy dovolovaly bravurně zvládat široké rozpětí rolí od těch vysloveně komediálních až po tragikomické, neřkuli groteskní a zajímavě sebeironické.
Tato otevřenost ale měla háček, Iva Janžurova zejména ve zralém věku budila dojem, že nedokáže žádnou, hlavně televizní roli odmítnout a vytvořila desítky postav, které její herectví nijak nerozvíjely, spíš naopak, byly to jen variace na držkaté děvenky v potrhlých situacích. Přečetné komedie, v nichž hrála, ji také zavedly až k výrazové manýře, které se ale v případě potřeby uměla zbavit a v posledních letech se od ní již oprostila.
Tato schopnost jít k roli s otevřenou myslí zrodila po roce 1990 několik výjimečných příležitostí, například Stařenka v Ionescových Židlích či Winie v Beckettových Šťastných dnech. Té autor předepsal, aby vězela nejprve po pás, posléze po krk ve vyprahlé půdě . Janžurové více než dvouhodinový monolog byl skvělou studií, na malé ploše dokázala ztvárnit podobenství o nezměrné lidské síle a nekončící naději navzdory bezútěšné realitě a ještě být zábavná a ironická.
Třeba její pohrávání si s všemožnými nuancemi a detaily bylo jedinečné. Její Winnie žila své šťastné dny pořád, i když mohla už jen pozorovat vlastní nos a byla přitom nesmírně přesvědčivá, což nejspíš souvisí i s tím, že Iva Janžurová je podobně jako tato postava nezdolná a dychtivá.
Čtvrtstoletí na Vinohradech
Jubilantka patří k herečkám, jež měly nastoupit učitelskou dráhu. Vystudovala pedagogické gymnázium a teprve potom se přihlásila na DAMU. Doma jí s upřímnou lítostí tvrdili, že na herečku není dost hezká, půvabná ale byla vždy a navíc velmi proměnlivá. Do Prahy jela skoro na zapřenou – řekla, že jede na zájezd s folklorním souborem. Zkoušky udělala a školu ukončila v roce 1963 v ročníku Vlasty Fabianové. Absolvovala hrou Dvanáct o mladé herečce v prvním angažmá, kterou pro ni napsal Pavel Kohout, a Holčičí improvizací – tu si pro změnu napsala sama.
O rok později režisérka Eva Sadková s Janžurovou úspěšně převedla hru Dvanáct do filmové podoby. Janžurová pak na rok zakotvila v libereckém divadle F. X. Šaldy a od roku 1964 byla bezmála čtvrt století v angažmá v pražském Divadle na Vinohradech. Hrála tu Johanku z Arku v Anouilhově Skřivánku v Dudkově režii, titulní roli ve Vančurově Josefíně, Violu i Sebastiána v Shakespearově Večeru tříkrálovém, Charlottu Steinovou v Hacksově hře Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi a na odchod zaujala mimořádným výkonem v Medee Robinsona Jefferse.
Vinohrady se staly součástí jejího života, seznámila se tu se svým partnerem – režisérem Stanislavem Remundou, s nímž měla dvě dcery Sabinu a Theodoru. V roce 1987 Vinohrady opustila a stala se členkou činohry Národního divadla v Praze.
Cit pro kontrasty
Jak již bylo řečeno, plodná šedesátá léta jí umožnila zařadit se mezi nejlepší filmové herečky. Kachyňův Kočár do Vídně z roku 1966 staví především na jejím skvělém výkonu. Postavu vesnické ženy, které nacisté na sklonku války oběsili muže a jíž se nabízí možnost pomsty, vystavěla s mrazivou úsporností a přesností výrazu.
Dva výtečné filmy natočila s Jurajem Herzem, již zmíněné Petrolejové lampy, kde vytvořila mladou ženu Štěpu, která se vlastně stejně jako divadelní Winnie upíná ke své představě štěstí. Janžurová tu zvláštním způsobem spojila životní sílu a zjitřenou citovost. Cit pro kontrasty a proměnlivost ji dovedly k dalšímu Herzově snímku Morgianě, kde si zahrála dvojroli krásné a čisté Kláry a záštiplné Viktorie.
Do závěru 70. let pak žádné zvláštní příležitosti film nepřinesl, hrála hlavně v komediích, ale výraznou postavu stárnoucí ženy vytvořila i v Hanákově snímku z roku 1980 Ja milujem, ty miluješ. Její účast v klasické české komedii je ale nezapomenutelná – od Adély v Pensionu pro svobodné pány (tu si pohostinsky zahrála i v Činoherním klubu) přes „lékařku“ Zuzanku ve Světácích až po herečku Kelettiovou v Pane, vy jste vdova.
Zakázané Cannes
Také Iva Janžurová měla po roce 1972 problémy, jako idealistka vstoupila během studia na DAMU do KSČ, po srpnové okupaci v roce 1968 ze strany ale vystoupila a viditelně se proti ní angažovala. Mediálně známá je její účast při vítání generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka koncem srpna 1968 po návratu z Moskvy.
Psala také fejetony na aktuální témata publikované v časopisu Zítřek. V jednom rozhovoru vzpomínala, jak nesměla jet v roce 1972 do Cannes, kde byly v soutěži Petrolejové lampy: „Spousta režisérů raději do spolupráce s herečkou nepovzbuzovanou režimem nešla. Doneslo se mi, že mám normu – mohu být maximálně v jednom filmu ročně, v televizi jsem směla dělat jenom v redakci zábavy.“
Devadesátá léta přinesla Janžurové nové příležitosti v divadle i ve filmu. Jako členka činohry Národního divadla vedle již zmíněných rolí ztvárnila řadu postav klasického i moderního repertoáru, třeba královnu Alžbětu v Schillerově dramatu Marie Stuartovna, kterou pojala s lehkou, vladařku polidšťující ironií.
Ráda vzpomínám na její Vévodkyni z Yorku v Richardovi III., již ztvárnila coby zlobnou, zavilou stařenu, která krhavým hlasem pronáší své kletby. Nebo statkářka Gurmyžská, jež v Ostrovského stejnojmenné hře prodala les (režie Michal Dočekal), aby měla peníze pro svého mladého gigola. Je to studie životní nejistoty, která výtečně zapadla do pojetí komedie mravů. A pochopitelně současný kasaštyk Audience u královny (režie Alice Nellis), kde s velkou kázní a schopností perfektní stylizace hraje současnou britskou panovnici Alžbětu II.
Vždycky ovšem měla své aktivity, ať to bylo rodinné divadlo, nebo v posledních letech účast na inscenacích Divadla Kalich, kde i režíruje.
A ještě poznámka na závěr: je zajímavé sledovat, jak se její naturel a styl přenesly na dceru Sabinu, jež je fyzicky podobná spíše otci, ale má Janžurové vroucnost i spontaneitu.