Je čtvrtek osmého října, pár minut před jednou odpoledne. Kamera zabírá zavřené bílé dveře. Zády k divákovi zarouškovaní novináři. Netrpělivě poposedávají, telefonují, šeptem si předávají informace. Pak předstoupí řečník, střídá švédštinu s angličtinou a po chvíli sdělí verdikt: Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2020 získává americká básnířka Louise Glücková. A přidá zdůvodnění poroty: „Pro její nezaměnitelný básnický hlas, který díky své strohé kráse proměňuje individuální existenci v univerzální.“ Dobrá, anebo ještě lepší volba?
Stigma & paralýza
S Nobelovou cenou za literaturu se poslední roky pojily spíš rozpaky a nespokojené mručení. Někoho rozhodilo ocenění písničkáře Boba Dylana v roce 2016, jiného pak iritoval loni Peter Handke, který má sice jasné zářezy na pažbě moderní prózy i dramatu, ale politicky se v druhé půli 90. let profiloval jako nadšený sympatizant masových vrahů typu Karadžiče nebo Miloševiče. A chudák John Banville, z nějž si rovněž loni někdo vystřelil a jménem Švédské akademie, která vybírá vítěze, mu oznámil, že laureátem pro rok 2019 je právě on; Banville tomu věřil naštěstí jenom čtyřicet minut. K tomu všemu ty ohavné sexuální skandály, které vybublaly před třemi lety, stigmatizovaly porotu a v roce 2018 cenu úplně paralyzovaly.
Může se zdát, že prestiž nobelovky poklesla, cena devalvovala a laureáti už dávno nereprezentují původní přání otce zakladatele. Jenže Alfred Nobel se na kraji minulého století vyslovil tak vágně, když cenu určil „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“, že se pod tuhle hlavičku vejde nakonec kdekdo. Dostal ji třeba filozof Bergson, logik Russell nebo politik Churchill, kterému teď různí odvážní borci čmárají na pomníky, že byl rasista; dalšímu ji dali posmrtně, jiným pak spíš za zásluhy společensko-politického rázu než za nějaké umělecko-estetické kvality jejich psaní. A pak ta dlouhá řada dávno zapomenutých laureátů. Kam patří letos oceněná Louise Glücková, která dostala nobelovku za literaturu jako stosedmnáctá v řadě?
Porota vyslala jasný vzkaz. Volba Glückové, kterou známe v češtině ze samostatných sbírek Divoký kosatec (Opus, 2007) a Noc věrnosti a ctnosti (Argo, 2017) a pak z antologie Vítr z Narragansettu (Fra, 2003), má soustředit pozornost znovu na literaturu, na dílo, notabene na dílo básnické, intimní a tiché. Konec kontroverzí, už žádný hluk a vřava, vyhrocené komentáře společnosti, politiky nebo globálního dění – jde v první řadě o slovo, jeho kvalitu a sílu, jeho paměť a aktuální rezonanci.
Co Louise Glücková, ročník 1943, svému čtenáři říká? Podává mu své sny a vzpomínky, zachycuje zvolna poletující myšlenku, přemítá nad svými nejbližšími, jejich místem a časem. Zpracovává vlastní traumata i touhy, staré ztráty a nové nálezy, život, který končí smrtí – to vše nejčastěji v kulisách otevřené přírody, na zahradě, mezi nebem a zemí, jako ve stejnojmenné básni: „Kde končí jedno, druhé začíná. / Svrchu pás modré; pod ním / pás zelené a zlaté, zelené a sytě růžové. / John stojí na obzoru: chce / obojí naráz, chce / všechno naráz. / Krajnosti jsou snadné. Jen / střed je záhada.“
Plus fakta kolem: knižní debut 1968, aktuálně čtrnáct vydaných sbírek básní a dvě knížky esejistiky. Laureátka víc než třiceti cen, od Pulitzerovy po Národní knižní cenu. Přiznané vlivy: psychoanalýza a mýty, z předchůdců pak Léonie Adamsová a Stanley Kunitz, z těch známějších Rainer Maria Rilke nebo Emily Dickinsonová. Tedy hlubinný vhled do věcí, minimalismus, víra v každé slovo. Víra v to, že slovo se může stát tělem. Že individuální někdy dokáže univerzalizovat.
Ještě dál
A komu není letošní verdikt Švédské akademie po chuti, může se utěšovat potenciálními laureáty pro příští roky. Letos byli ve hře třeba Maďar Krasznahorkai, Francouz Houellebecq, Kanaďanky Atwoodová a Carsonová, Japonec Murakami, Španěl Marías, ze Spojených států pak Pynchon, DeLillo nebo Oatesová – a samozřejmě taky Čechofrancouz Milan Kundera. V letošním roce by to pro něj byla pěkná žeň: má Cenu Franze Kafky, konečně novou prózu v češtině, nežádanou biografii, svou knihovnu a archiv v rukou Moravské zemské knihovny. Nicméně nominaci neproměnil. S Kunderou se ostatně pojí i základní otázka: Kdo z Česka po něm? Pokud vůbec někdo. Radka Denemarková, Patrik Ouředník? Dumat se dá minimálně do příští nobelovky za literaturu. A nejspíš ještě dál.
