Surferka na vlnách chaosu doplula do Prahy

Katalánská sochařka Margalida Escales (58) přivezla do pražského Institutu Cervantes 26 objektů, které vytvořila za poslední tři roky. Křehká žena s mozolnatýma rukama a "očima jako klidní tygři", jak je popsal básník José Carlos Llop, pochází z Mallorky, kde má také svůj ateliér. "Moje věci vychází z počátečního chaosu, nikdy nemám v hlavě hotový projekt. Pracuju hlavně z tím, co poznávám na svých cestách," říká o vzniku svých skulptur.

Život na windsurfu

Původně začala studovat filozofii na univerzitě v Barceloně, a protože tohle město bylo v sedmdesátých letech považované ze středobod španělského současného umění, avantgarda se nevyhnula ani Margalidě Escales. Stýkala se s mnoha umělci, mimo jiné také s nejslavnějším katalánským výtvarníkem Miquelem Barcelóem, pocházejícím stejně jako ona z Mallorky.

Přesto si k prvním uměleckým zkušenostem přičichla až v roce 1975 v Cambridgi, kde ji kamarádi pozvali do keramického ateliéru. "Věděla jsem, že už nikdy nechci dělat nic jiného," popisuje své životní rozhodnutí.

Trvalo jí ale deset let, než pochopila základní finesy řemesla a to, jak bude vyjadřovat své představy o keramických sochách a objektech, jež vycházejí z tradiční keramiky, ale překonávají ji a jdou vlastní cestou. Mezitím si na svá učednická léta, materiál a pronájem ateliéru vydělávala provozováním vlastního obchůdku s keramikou a windsurferské školy. Možná právě její cit pro rovnováhu a přírodní živly z ní udělaly jednu z nejuznávanějších současných sochařek hispánského kulturního okruhu.

Nejprve se inspirovala tím co ji obklopovalo: tradiční keramikou s modro-bílou glazurou, odkazem arabských obyvatel a také zvláštním druhem bílého, velmi tvrdého, sluncem prohřátého kamene z oblasti Santanyí. Pohrávala si s vnitřní glazurou nádob, již zdobila ornamenty. Amfory ale začala zužovat, takže se z nich stávaly protáhlí tvorové s příliš výraznýma ušima. Učila se také tajemné přidávání černých pigmentů a pustila se do výzkumu žáruvzdorné keramiky, která mnohem více připomíná kámen a je hodně těžká.

"Margalida Escales zosobňuje poslední trendy v keramice, čili řemeslo přeměněné na sochařství. Osobitost jejím dílům dodávají také geometrizující tvary, jež vycházejí ze španělské geometrické tradice," vysvětluje český historik umění Pavel Štěpánek černé homole s bílými kruhy nastavěné před oknem do výstavní síně.

Zemljanka, nebo počítač?

Zrod sochařství v původně keramickém ateliéru ale předcházely cesty do nejrůznějších zemí – zejména na řecké ostrovy, do Indie, severní Afriky či do zbožňovaného New Yorku. Fascinace New Yorkem a jeho protáhlou architekturou a nočními svítícími mrakodrapy se objevuje zejména v bílých nebo černých kostkách propíchaných tisíci dírkami vyplněnými glazurou. Připomínají obydlí prehistorických lidí a zároveň futuristickou vizi architektury nebo primitivní počítač, který chtěl ve 14. století sestrojit zakladatel logiky a katalánské literatury Ramón Llull.

Po Miróovi či Picassovi je Margalida Escales jednou z mála hispánských umělkyň, která se se svou keramikou dostala do světových výstavních síní. V Praze nazvali kurátoři její výstavu Tajné symetrie. Nepravidelné linky jejích soch, vzešlé z chaosu, se do něj jistě navrátí, ale cestou budou kroužit kolem poezie, kamenů a elegance.