Smíchoff vzpomíná a baví se. Úplné zlo to není

Podstatným rozdílem oproti běžným jubilejním projektům je to, že Smíchoff/on má ambici stát se řádnou součástí repertoáru, a musí tudíž naplnit nejen nároky sebeoslavné, ale i ryze umělecké. Výsledkem spolupráce dvojice scenáristů (dramaturgyně Lucie Kolouchové a uměleckého šéfa Dodo Gombára) s režisérkou Natálií Deákovou je útvar poněkud neurčitých obrysů.

Jako by se nedokázali rozhodnout, co vlastně chtějí vytvořit: sebeoslavnou besídku, napůl žertovné a napůl vážné kalendárium Švandova divadla, ironický kabaret na vybrané motivy z historie nebo snad jakousi tragikomedii hereckých typů, které procházejí divadelní šatnou ve všech epochách? Nejspíš od všeho kousek.

Úplně zlé to naštěstí není, Smíchoff/on dopadl lépe, než by skeptik očekával, nesklouzl k banální samožernosti a nabízí i několik docela silných míst. Celkově to ale je večer hodně nevyrovnaný a navíc nepřípadně dlouhý; tři hodiny jsou na útvar tohoto typu prostě moc.

Unaveně ironický kabaretiér

Průvodce večera Tomáš Pavelka důsledně setrvává v poloze unaveně ironického kabaretiéra, glosuje dění na scéně a příležitostně připomíná kontext. Nabízí přitom jak potřebnou dávku uvolněné ležérnosti, tak sympatickou schopnost příležitostně zaimprovizovat.

Celou inscenací kromě něj prochází i komická postava snaživé inspicientky a diplomaticky opatrného ředitele; Marek Pospíchal se od zakladatelské figury Pavla Švandy postupně dopracuje až k současnému řediteli Danielu Hrbkovi. Zbylí členové ansámblu rozehrávají tzv. obory - od naivky přes zneuznaného druhořadého herce po afektovanou heroinu. Výsledkem je sled scének, oddělených písněmi nebo informativně žertovnými dialogy konferenciéra s inspicientkou. A nad tím vším visí pozlacená Thespidova kára a vedle ní poblikávající nápis NADĚJE.

Večer začíná pěkně zostra: téměř středoškolskou parodií tradiční rytírny pojednávající o vzniku Smíchova. Následuje dosti zbytečná připomínka toho, že si ve Švanďáku zahrál mladý Julius Fučík a upachtěně vtipná scénka o tom, jak se Karel Čapek ucházel o Olgu Scheinpflugovou. Výraznou změnu k lepšímu přinese posun do poválečných let, kdy se smíchovská scéna stala neblaze proslulým centrem socialistického realismu a ideologického sekernictví. Tady mají inscenátoři v rukou opravdu dramatický materiál a představení díky tomu citelně ožije - není divu, že se tomuto období věnují nepoměrně více než kterémukoli jinému.

Píseň Josefa Vinkláře

Připomínka událostí typu vynuceného odchodu režiséra Macháčka nebo vyhození rodiny Švandů z jejich vlastního divadla má svou váhu navzdory tomu, že v samotných scénkách inscenátoři nepřekročí hranice pouhé ilustrace; pokusy o zobecnění nebo autorský komentář vyznívají poněkud křečovitě. Typickým příkladem je píseň Josefa Vinkláře, jehož role v konfliktu s Macháčkem je dodnes nejasná (ale bezpochyby nehezká). Je jistě záslužné být ostrý, jenže verše jako třeba „Jsem kurva s kabátem stokrát převráceným“ nenabídnou o mnoho víc než plané siláctví.

Písně jsou ostatně nejslabším bodem celé inscenace; toporné veršování a komplikované melodie, s nimiž účinkující - byť pěvecky vesměs dobře vybavení - urputně zápolí. Po odeznění dramatických padesátých let se inscenace nezadržitelně mění v pouhé kalendárium. Po rudém schodišti přijde a odejde několik ředitelů, publikum se v rychlém sledu dočká spršky základních informací (včetně opatrné evokace nedávných sporů Kříž vs. Burešová nebo Hrbek vs. Lang), odlehčených nezávazně žertovnými scénkami (třeba jak krásně se v osmdesátých pařilo v místním divadelním klubu). Vše skončí připomínkou připravovaného konkurzu na nového ředitele, sborovým zpěvem písně o kontinuitě (s verši jako „čekáme, co budeme hrát, čeká nás vzestup, nebo pád?“) a rozsvícením velkého nápisu NADĚJE.

Premiérové publikum vyhlíželo spokojeně a vytleskalo si přídavek o požáru Národního divadla. Ke gratulaci k významnému výročí se lze připojit; v ostatních ohledech je na místě spíše opatrná naděje.