|
podívejte se na ukázky z filmu Šílení: |
Jan Švankmajer si vzal na pomoc povídky Edgara Alana Poea Zaživa pohřben a Šílený psychiatr a texty markýze de Sade, které už v sedmdesátých letech použil do synopse filmu. K realizaci projektu se začalo schylovat až na sklonku devadesátých let, na výsledku tato pauza ovšem vůbec není znát. Témata, o nichž Švankmajer točí, mají trvalou platnost.
Na samém začátku se na plátně objeví sám autor a poháněn pocitem, že „si to žádá doba“, vyloží svůj záměr. Totiž, že jeho film je hororem se všemi pokleslostmi, které k tomuto žánru patří, rozhodně se ale nesnaží být uměním - to už je podle něj ostatně stejně mrtvé. Následuje informace, že půjde o filosofickou disputaci na téma, jak vést blázinec, zda demokraticky, či naopak despoticky. Pak prý existuje ještě třetí způsob, který kombinuje obě předešlé metody, a to je blázinec, ve kterém žijeme.
Už od prvních záběrů pracuje Švankmajer s anachronismy. Postavy příběhu sice žijí (podle toho, o čem hovoří) ve Francii na sklonku 19. století, jejich svět se ale rozkládá uprostřed naší současné reality. Jako průvodce nám autor určí mladého Jeana Berlota (Pavel Liška), který tu plní podobnou funkci jako třeba doktor Živago: není hybatelem událostí, ale pozorovatelem.
Spolu s ním poznáme rozšafného požitkářského Markýze (Jan Tříska), který mu poskytne na nějaký čas přístřeší, jeho němého sluhu (Pavel Nový), liberálního ředitele blázince (Jaroslav Dušek) i jeho svůdnou dceru (Aňa Geislerová), která Berlota využije k návratu starých pořádků do ústavu. Spolu s nimi se na ředitelské křeslo vrací despotický psychiatr (Martin Huba) a ostatním je vyměřen trest.
Švankmajerovo podobenství lze aplikovat na jakoukoli společnost. Projevují se tu všechny slabé stránky demokracie, která se proměňuje v totální chaos. Všem je dovoleno vše: blázni sáňkují na schodišti plném peří, Markýz przní krucifix, pořádá černé mše a sexuální orgie. Švankmajer si bere na pomoc hesla francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“ a demonstruje lidskou nepoučitelnost z historie.
Následné nastolení řádu a disciplíny působí po orgastické explozi takřka úlevně, ovšem jen do té chvíle, než nastoupí represe. Švankmajer se ani na vteřinu nesnaží předstírat, že tu o nic nejde, že si jen tak nezávazně blbne. Za každým záběrem jsou cítit jeho skryté významy, dá se v nich číst jako v bohatě ilustrované knize příměrů a alegorií. Přesto se film těžce nevleče, ale disponuje hravou lehkostí, byť zaobalenou do dekadentních hrátek chovanců ústavu, hororové hniloby rozpadajících se zámků a děsivých nočních můr mladého Berlota.
Animaci tentokrát Švankmajer „nepouští mezi herce“, ale drží ji stranou jako samostatnou linii, v níž se refrénovitě vrací „živé masíčko“, které zaplňuje „prázdné lebky“. Není to podívaná zrovna pro každého, ale to ostatně nejsou ani Markýzovy hrátky. Ačkoli ve Švankmajerově pojetí působí čokoládou umouněná ústa novicek zvrhleji než orální sex na kříži. Prudérní povahy nejspíš znechuceně odvrátí zrak, tak ale celkem spolehlivě funguje Švankmajerův barometr odměřující pokrytectví.
| HODNOCENÍ LN **** |
|
Šílení Scénář a režie: Jan Švankmajer |
Švankmajerovo troufalé podobenství je originální, nekompromisní a tvrdohlavě své. Kdo má chuť hledat, najde v něm mnoho - byť je tu více otázek než odpovědí. Ale o to Švankmajerovi šlo vždycky: provokovat divákovy emoce, ale hlavně intelekt.
