Svědění uvnitř hlavy. Film Realita vyvádí diváky z konceptu

Přímé zapojení diváků je stále oblíbenějším způsobem, jak dokončit a uvést film. Veřejnou internetovou sbírku na zaplacení svého posledního filmu nedávno spustil Jan Švankmajer. Realitu, od jiného tvůrce vycházejícího ze surrealistické tradice, do českých kin vybrala stovka filmových fanoušků v rámci druhého ročníku projektu Scope. Účastníci projektu zhlédli, okomentovali a ohodnotili devět evropských a jeden turecký film. Nejvíce se jim líbila komedie francouzského režiséra Quentina Dupieuxe, známého fanouškům elektronické hudby pod přezdívkou Mr. Oizo.

Podobný postup jako při vytváření hudebních remixů Dupieux tentokrát ještě radikálněji než ve svých předchozích filmech (Guma; Wrong; Fízlové, hajzlové) uplatnil při psaní scénáře. Místo toho, aby začínal od předem dané ideje, spojil množství fragmentů ze skutečného života i svých snů. Decentralizovaná povaha výsledné skrumáže jej následně nijak neomezovala při vrstvení a přepisování jednotlivých rovin příběhu.

Nejlepší filmový výkřik

Hlavní hrdinkou filmu je zpočátku dívka jménem Realita, snažící se rozluštit záhadu videokazety, kterou nalezla ve vnitřnostech divočáka zastřeleného jejím otcem. Surreálný objekt upomíná svou jasně modrou barvou k tajuplné modré krabičce z Mulholland Drive (2001) Davida Lynche. Volné řetězení asociací a uplatňování snové logiky na reálné situace pro Dupieuxe ale oproti Lynchovi není prostředkem k pronikání do temných zákoutí lidské mysli a za fasádu buržoazního života. Nechce sdělovat velké myšlenky, ale bavit. Sebe i diváka.

Po necelých dvaceti minutách vyjde najevo, že Realita je ve skutečnosti herečkou ve filmu, který produkuje muž jménem Marshall. Za ním se svým filmovým námětem přichází televizní kameraman Jason. Rád by realizoval sci-fi o televizích, jež svým působením připraví člověka o rozum a poté o život. Marshallovi se nápad líbí, ale vyžaduje barvitější vylíčení agonie, kterou televize obětem způsobují. Chce slyšet, jak přesně budou herci křičet bolestí, a proto Jasona pověřuje nahráním nejlepšího sténání filmové historie.

Jason sám oscarový skřek vyloudit nedokáže, a tak začíná s diktafonem „lovit“ autentické výkřiky. S neschopností najít řešení nepříjemné situace se potýká také Denis, za krysu převlečený moderátor pořadu o vaření, kterého úporně svědí celé tělo. Od lékaře se dozvídá, že svědění se odehrává pouze v jeho hlavě. Toto sdělení může být klíčem k pochopení filmu, v němž se vše děje uvnitř něčí hlavy. A také režisérovou škodolibou verbalizací pocitu, který budou mít během sledování mnozí diváci – neodbytné svědění uvnitř hlavy.

Cílem je hra

Ačkoli vyprávěcí struktura Reality nese některé znaky takzvaných síťových narativů (Prostřihy, Magnolia, Amores Perros), rovněž založených na zdánlivě náhodných setkáních mnoha postav, jednotlivé dějové linie se zde nesbíhají do uceleného tvaru se zastřešujícím poselstvím a pevným dějovým jádrem. Realita je založená na premise, že největší dobrodružství představuje snaha film vůbec dokončit. Jako nedokončené nebo nedokončitelné se ovšem nejeví jen filmy, které se snaží natočit některé z postav, ale takéfilm, který právě sledujeme.

Denis (Jon Heder) je za krysu převlečený moderátor pořadu o vaření.

Naše jediná jistota při sledování Reality spočívá v tom, že žádná z hypotéz, kterou se pokusíme dodat viděnému smysl, neobstojí dlouho. Domnělá realita je zas a znovu demaskována jako pouhý sen nebo natáčený film. Postavy ze snů se potkávají s lidmi, které jsme považovali za skutečné, scény často stejně jako sny postrádají pointu a životy hrdinů se mění ve filmovou adaptaci toho, co někdo zažil, vymyslel nebo o čem se někomu zdálo. Místo toho, aby nám pomáhal sestavit srozumitelný příběh, nás syžet Reality neustále vyvádí z konceptu upozorňováním na vlastní vykonstruovanost.

Neznamená to, že by Realita postrádala jakýkoli řád. Prožitek z jejího sledování nicméně nestojí na postupném doplňování chybějících dílků. Cílem je samotná hra, jejíž pravidla jsou průběžně obměňována. Pro Dupieuxe jsou filmy stejně jako život absurdní komedií, kde se věci dějí nahodile a bezdůvodně, a nám nezbývá, než je bez dlouhého zvažování přijmout.

Přes soustavné porušování konvencí není sledování Reality frustrující zkušeností. Díky absurdnímu humoru a uplatnění postmoderní filozofie „anything goes“ se jedná o osvěžující zábavu plnou překvapení. Komu nechybí odvaha, tenmůže v uvažování mimo zavedené škatulky pokračovat i po skončení filmu. Třeba pak stejně jako dívka, jež našla videokazetu v mrtvém zvířeti, pochopí, že neexistuje jedna verze reality, ale tolik realit, kolik jsme ochotni vidět.