V ateliéru světoznámého ilustrátora Petra Síse v newyorské „Malé Itálii“ je šero. Sís prodal už miliony knih a představovala jsem si, že místo, kde vznikají, bude obrovské a světlé. A poněkud luxusnější. Jedna malá místnost a kuchyňský kout, kam výtvarník dojíždí každý den z vesnice poblíž New Yorku, mě překvapily. Dost příjemně. Stejně tak mě překvapil i samotný umělec. Sice jsem nečekala, že mě téměř nepustí ke slovu, ale vyprávěl tak zajímavě, že jsem neprotestovala. Petr Sís si vystačí sám. Když jsem zapnula diktafon, přece jen jsem se snažila jeho hovor trochu usměrňovat. Asi třikrát se mi to podařilo. „Nechápu, jak tady dokážete celý den sedět a tiše kreslit,“ řekla jsem mu. Začal se smát. Pak se mnou vyšel z ateliéru, aby mě doprovodil před dům. A dovyprávěl jakousi historku. Tenhle sedmapadesátiletý výtvarník udělal dvaadvacet knížek, které se prodávají v osmadvaceti zemích. Začalo to v roce 1982, kdy Sís emigroval. Tedy emigroval... Odjel do Hollywoodu pracovat na filmu k olympijským hrám. Potom ovšem Československo svou účast na hrách zrušilo a Sís dostal příkaz ihned se vrátit. Jenže v tu chvíli se naskytla „životní příležitost“, zakázka na film pro tehdy vznikající MTV na námět písně Boba Dylana. Říkal si, že film dodělá a pak to doma po návratu už nějak vysvětlí. Práce se ale táhla tak dlouho, že dostal strach a ve Státech zůstal. Nakonec se film Dylanovi nelíbil - „životní příležitost“ se nekonala. Sís nevěděl, co se sebou, pak však dostal druhou šanci: stal se karikaturistou The New York Times. Později se proslavil plakátem k Formanově Amadeovi a taky řadou výtvarných knih. Například „Tajemství červené krabičky“ o Tibetu či „Strom života“ o Charlesi Darwinovi. K tomu ilustroval dalších asi padesát knih jiných autorů, natočil 26 animovaných filmů, vytvořil nástěnné malby na letišti ve Washingtonu, mozaiku v newyorském metru, získal spoustu cen (třeba za nejlepší zahraniční dětskou knihu vydanou ve Francii), oženil se, zplodil dvě děti a poznal, jak je Bill Clinton nebezpečně okouzlující.
Který trh je vám vlastně ještě nedostupný?
Hlavně ten, který nemá peníze. To mě strašně mrzí, protože bych chtěl dělat něco pro to, aby k mým knížkám měly přístup všechny děti. Ale knížky, které dělám já, si mohou dovolit jen země, které peníze mají, takže vycházím v Americe, Francii, Německu, Japonsku, v Koreji, někdy v Řecku, v Brazílii…
A co čínský trh?
To vůbec nevím. Mně vycházejí knížky na Tchaj-wanu. S tím je docela legrace. Teď připravuji knížku o komunismu. Je v ní mapa, na které jsou komunistické země červeně a ty ostatní bíle. Ta knížka se měla tisknout v Číně. Poslala se čínskému tiskaři, a ten řekl: „Ne, ne, máte chybu v mapě. Nemáte Tchaj-wan červeně!“ Číňani samozřejmě tvrdí, že Tchaj-wan je součást Číny. Nakladatel tedy řekl: „No dobře, tak my to u vás tisknout nebudeme, protože nechceme malovat Tchaj-wan červeně.“ Číňani se rychle ozvali: „Dobře, dobře, tak my to vytiskneme, jak chcete. Ale nebudeme to tisknout v Číně. Vytiskneme to v Hongkongu, který je z Číny tak trošku venku.“ Číňani jsou prostě za peníze ochotni přistoupit na cokoli. Tím bohužel zničili tiskaře v Americe, která zavírá jednu tiskárnu za druhou. Číňani to udělají za osminu a tisknou pro celý svět.
Je absurdní, že Čína chce tisknout vaši protikomunistickou knihu...
Ano, přesně tak vyšla i moje protičínská knížka o Tibetu. Zajímalo by mě, co by udělali, kdyby někdo vydal knihu o tom, že Mao Ce-tung byl tlustej a ošklivej. Je to vlastně bezvadné. Čína nám ukazuje, že jejich ideologie je úplně na okraji.
Máte odhad, kolik vašich knih se už po celém světě prodalo?
Ne, to vůbec nemám. Já nepíšu Harryho Pottera, takže desítky milionů to nejsou. Ale muselo by to být zajímavé číslo. Musím se přiznat, že dokud jste se mě nezeptala, nikdy mě ani nenapadlo se nad tímhle zamyslet, ale nějaké miliony to budou. Co si budeme povídat, lidi dneska moc nečtou, protože sedí u computeru nebo vydělávají peníze. Když jsem byl dítě, ve čtvrtek vždycky vycházely knižní novinky a před obchodem byly fronty lidí. Třeba na detektivku nebo na „Kdo chytá v žitě“. Lidi šíleně četli, protože co jiného měli dělat.
Mimochodem, překvapuje vás, že právě „Kdo chytá v žitě“ je v Americe na seznamu zakázaných, respektive nedoporučovaných knih?
No to je neuvěřitelné! Člověk si říká, taková americká klasika… Tady totiž stačí, když někdo proti nějaké knížce vznese námitku. Tyhle námitky většinou vycházejí ze škol, protože třeba někdo usoudí, že knížka je nevhodná kvůli tomu, že v ní někdo vystupuje v trenýrkách. Zrovna nedávno v Georgii nějaká matka vznesla námitku proti Harrymu Potterovi. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že ho na seznam nedají. Amerika byla založená na puritánech a na náboženství. Lidi se tady vždycky báli boží pomsty a teď se bojí i jakýchkoli liberálních projevů.
Divím se, že na tomto seznamu není i vaše kniha o Darwinovi.
Několik námitek proti ní bylo vzneseno. Nakonec se stalo, že tuhle knížku začaly některé části Ameriky ignorovat. O Darwinovi se nemluví, protože se Americe nehodí do krámu.
Tipuju, že jedna z nejdůležitějších knih je pro vás ta o Tibetu, protože ji máte spojenou s otcem. Jaký byl dalajlama v osmnácti letech?
Když o něm tehdy otec točil film, dalajlamovi bylo osmnáct. Ve filmu má tmavé brýle jako Elvis, je oblečený ve zlatém šatě, oficiální dalajlamovský klobouk zabalený v igelitu, protože zrovna pršelo… Dalajlama vypadal bezvadně. Je vidět, že byl normální mladej člověk, i když tak trochu rocková hvězda. Tehdy netušil, že za pět let opustí Tibet. V těch osmnácti letech ho muselo fascinovat, jak před ním lidi padali na zem… A pro mě pak zase bylo fascinující, když jsem se s ním v době, kdy kniha vyšla, potkal. On mi tu knížku tehdy podepsal a pokřtil.
Západ čím dál méně mluví o lidských právech v Číně…
Přesně tak. Peníze, obchod. Amerika je v tomhle absolutně stejná jako vláda česká. Každý potřebuje udělat obchod, tak se najednou vykašle na práva. Stejné je to s Ruskem a Putinem.
A vás nenapadlo, že byste sám řekl: Buďto vytisknete mou knihu jinde než v Číně, nebo nevyjde vůbec?
To mě nenapadlo. Ale máte velkou pravdu. Když jsem začínal v Americe dělat knížky, bylo tu hnutí lidí, kteří chtěli, aby se knihy tiskly na papíře, kvůli kterému se nemusejí kácet stromy. Tito lidé byli z bohatých rodin. V době, kdy jsem začínal, jsem poprvé měl peníze na to, abych si nekupoval to nejlevnější jídlo a mohl platit nájem. Je pravda, že člověk je bohužel někdy hnaný tak, že přemýšlí jen sám o sobě a tohle ho ani nenapadne. A s tou Čínou… Vlastně je docela dobré, že se to tam tiskne! Ten čínský tiskař přece může nějaké ty stránky přinést domů a může to být taková diverze.
No, i tak se to dá brát...
Prostě kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to. Jen jsem chtěl vysvětlit, že je málo lidí, kteří jsou za každou cenu zásadoví. Bohužel se člověk snaží prosadit a u toho někdy udělá chyby.
Nakolik myslíte, že jste zásadový?
Snažím se. Ale když se podívám zpátky, říkám si, proč jsem v sedmdesátých letech nebyl s panem Havlem. Ale my jsme v té době měli rokenrol… Už to nemůžu vzít zpátky. A jak to říkáte vy, ani mě nenapadne přemýšlet o tom, jestli tisknu na správném papíře ve správné zemi. Nechávám to na nakladateli, který funguje v kapitalistické společnosti.
Mluvili jsme o dalajlamovi. Jste věřící člověk?
Možná jsem věřící, ale tak nějak si to nechávám pro sebe. Víte, od té doby, co jsem byl v Pionýru, nemůžu vidět pohromadě víc lidí, kteří něčemu přitakávají. Soukromě mám k těmhle věcem i obdiv a někdy i cítím - řekl bych - jakési duševní propojení. Ale že bych sebou oficiálně mlátil někde na ulici při nějaké modlitbě, to ne.
Proč jste vlastně ještě neudělal knížku o bibli?
Tu už udělal jeden český kreslíř, který žije v Německu. Bylo by to zajímavé. Ale teď se chci soustředit na Komenského. Na něm mě fascinuje, že když jsem sám chodil do školy, koukal jsem na ten obrázek Učitele národů, který byl pro mě symbolem školy. A mně připadalo hrozné, že v té škole mám přečkat další den. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že o něm jednoho dne budu chtít dělat knížku, řekl bych mu, že se zbláznil. Ale bude těžké v tomhle světě videoher a poutavých filmů někoho přesvědčit, aby si šel koupit knížku o Komenském. Asi to bude musetbýt nějaký šílený rodič, jehož dítě si řekne: „Ježišmarjá, tohleto mám číst?“ Zrovna tak bude velmi těžké říct dětem před spaním: „Já ti přečtu pohádku o komunismu.“
Víte, v Čechách možná nějaká úcta ke knihám ještě je, ale tady… Většina těch věcí se odehrává na internetu a je pořád míň dětí, které by se dokázaly soustředit na knížku. I když se najdou rodiče, které by svým dětem Malého prince nebo Ladu koupili, je otázka, kdy budou mít čas to udělat. A já když vidím své děti, jak pořád posílají nějaké ty zprávy nebo na počítači hrajou hry… Ony i čtou, ale proto, že jim říkají ve škole, aby to dělaly. Takže to berou jako povinnost.
Začínáte tedy být ohledně svých knih skeptický?
Někdy si člověk musí říct, že už dokázal, co dokázal. Moje knížka o komunismu vlastně vyjde až na podzim 2007 a já z toho chci udělat taky film. Chtěl bych v něm vyprávět o tom, jak si u nás lidé začali uvědomovat i svět venku. Chci tam i takové debility jako překvapení, když jsme viděli první kečup nebo první džíny, jak jsme tomu všemu propadali… Možná to bude na diváky působit moc agresivně, ale ono to takové bylo. Nezapomenu, jak za mnou přišel ředitel školy a řekl mi: „Vy jste takový sympatický chlapec. Kdybyste věděl, že se ve třídě něco děje, určitě byste mi to přišel říct.“ Myslím, že všechny žáky tehdy nabádal, aby se navzájem udávali. Ale tahle syčárna se děje pořád - i tady v Americe. Akorát že tady se to týká třeba drog.
Tak tady stačí přijít do metra, kde si děti čtou cedule, aby hlásili, bude-li se někdo chovat divně…
Je fakt, že Američani jsou takhle vychovávaní. To Evropanům vadí, Američani jim připadají jako namyšlení ignoranti. Ale zas jsou vychováváni k velkému sebevědomí. To v Čechách lidem za komunismu hrozně chybělo. Víte, když řeknete malé americké holčičce, že je pěkná, tak prostě poděkuje. Zatímco v Česku pořád ještě bude tvrdit: „No to ne, já nejsem hezká holčička.“
Ačkoli jste se tu nenarodil, troufnul byste si udělat knížku o amerických prezidentech?
To bych si troufnul. Ale za prvé už mě někdo předběhl a za druhé už jsem udělal knížku o amerických státech. Prodalo se toho spousta, protože tady to každého zajímá. Jenže třeba v Evropě to nikdo vydat nechce. Proč prý by vydávali knihu o padesáti amerických státech? Pamatuju si, že v Německu vznikla atmosféra „Přece nebudeme vydávat knížku o amerických státech, když Bush válčí v Iráku“.
Jak by ale ve vaší knize George Bush dopadl?
To by bylo zajímavé. Všimněte si, jak se chovají lidé, když se blíží ke konci svého úřadu. Najednou si uvědomí, že budou vystupovat v historických knížkách, tudíž začnou dělat věci, aby se v dokumentech objevili v co nejlepším světle. Podívejte se na Clintonovu tragédii. On je strašně geniální, ale ať dělá, co dělá, bude vždycky spojován s tím, že se zapletl s tou chudinkou malou. Já nevím, kolik toho ten Bush chápe, ale taky bude chtít být pozitivně zmíněn v učebnicích. Donedávna jsem ho dokonce podezříval, že celá ta komise, která šetřila situaci v Iráku, byla zřízena jen proto, aby mu pomohla dostat se z té absolutně stupidní situace. Komise ale nakonec usoudila, že se USA v Iráku dopustily chyb. A Bush začal tvrdil, že s jejími závěry nesouhlasí. Takže on je navíc zatvrzelej! Bush bude snad i na smrtelné posteli tvrdit, že neudělal chybu. Nevím, možná má ta jeho zatvrzelost něco společného s tím, že je vyléčený alkoholik.
Bohužel situace v Americe je stejná jako v Česku. Dívám se na zprávy v Americe i v Česku a nevidím jediného člověka, který by na mě zapůsobil oduševněle natolik, abych si řekl, že v sobě nosí nějakou myšlenku. Američtí politici mají nafoukané hlavy, nové kravaty a menší břicha, ale je to absolutně bez nějakého étosu. I když tady je naštěstí aspoň ta Hillary Clintonová. Když jsem se díval na české zprávy, ve kterých se hádali Paroubek s Topolánkem, připadalo mi to spíš jako nějaká parta z hospody, kam by člověk ani nechodil.
Co se vám líbí na Hillary Clintonové?
Mám ji rád. Ona mi už několikrát napsala - vždycky, když mi vyjde knížka, tak mi napíše, abych pracoval ještě víc, než pracuju. Ani ji nenapadne napsat mi, že bych se třeba měl jít spíš někam pobavit. Vždycky mi píše: „Doufám, že budete pracovat s ještě větším úsilím, pílí a houževnatostí.“ Vlastně se trochu bojím, aby nás jako příští prezidentka nehonila do práce ještě víc. Víte, lidi si tady v Americe hodně myslí, že Bill Clinton s ní sedí v jednom pokoji a radí jí. A díky tomu, co všechno se stalo za Bushe, vzpomínají na Clintona s velkým sentimentem. Hillary je pro tyhle lidi jakýmsi převtělením Clintona.
Mnohým Američanům připadá Hillary proti svému muži umělá…
Ona to má strašně těžké. Hillary se teď musí chovat hrozně opatrně. Musí se snažit získat body u zbytku Ameriky. Myslím, že má jako jediná šanci vyhrát, ale bude to o krk.
Setkal jste se s ní někdy osobně?
My jsme se setkali ještě za Billa, když jsem byl v Bílém domě. A pak ještě jednou - ona bydlí o dvě vesnice dál než já. Dostal jsem jakousi cenu a ona mi k ní napsala dopis. Koukal jsem jak blázen, že si takových věcí všímá. Hillary je mi samozřejmě sympatická, protože Bill je fantastický člověk, fantastický řečník… Potkal jsem ho jenom na chvilku, ale hned jsem měl pocit, že ho znám celý život. Šel bych s ním určitě na panáka. V momentě, kdy jsem s ním mluvil, jsem mu byl tak oddaný, že bych ho šel volit. Připadal mi jako kamarád. To byla neuvěřitelná síla. On se mě hned ptal, co kreslím, proč to kreslím, kde bydlím… Clinton je prostě totální politik, který přijde do pokoje a hned nasaje jeho atmosféru. Když s vámi mluví, dívá se vám do očí, zajímá se, jak se máte, a vy mu věříte, že ho to zajímá doopravdy. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svoji averzi vůči průvodům, protože jsem si uvědomil, že bych byl schopen jít s vlaječkou a volat: „Ať žije Clinton!“. Hned jsem si řekl: „Bacha na něj.“
Jste zklamaný, když přijedete do České republiky?
Jsem zklamaný z úrovně diskuse mezi lidmi ve veřejném životě. Mělo to jakousi naději a teď to je vše takové malé, upatlané… Ale když na to lidi reagují absolutní pasivitou, to mě mrzí. Lidi přestali věřit. Možná se musí v Česku objevit nějaký mistr Jan Hus. Někdo, kdo nazve věci pravým jménem. Škoda toho Havla. Jak to, že je tak neuvěřitelně ceněný venku, zatímco doma ho neberou?
Takže se vám dnes v České republice nějak zvlášť nelíbí...
V České republice se mi moc líbí. Já sice už bohužel - i když asi bohudík - nemůžu najít své dětství, ty oprýskané domy, šedé ulice… Dnes je Praha jiná. Je to menší, dynamické, barevné, všude jsou reklamy, všechno je Checo, Checo… Ale je tu skoro až moc modelek a hokejistů. Spisovatelé a malíři se do toho „Checo“ už moc nevejdou. Já jsem z Malé Strany, kde mám dodnes maminku. Jednoho jara jsem vyšel v Nerudovce před čajovnu a chtěl jsem jít dolů. Ale všichni ti turisté mě táhli zpátky nahoru! To bylo jako skočit do řeky. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na svoje dětství, kdy v Nerudovce nebyla ani noha. Jako chlapeček jsem šel v neděli pro pivo, hrál rozhlas po drátě, kolem bylo mrtvo. A teď po těch samých místech chodí tisíce výprav čínských turistů. Česko je fantastické, ale dělám si strach o lidi. Člověk přece potřebuje vidět před sebou nějaké morální světýlko. Vypadá to ale, že všechno je o penězích, o kradení, pomlouvání, o sprostých slovech. Myslel jsem si, že uplyne deset let a přijde nová generace. Jenže co se stane? Mladí lidé budou dělat tajemníky těmhle sprostým lidem a ten jejich systém se naučí taky.
Mluvíte o světýlku. Máte nějaké vy?
Čím dál méně. Jak stárnete, stáváte se cynickým a skeptickým. Ale pak stačí, když vidím někoho, koho baví objevovat nové věci… Často to vypadá beznadějně, jenže pak potkáte člověka, který vypráví bezvadné příhody nebo namaloval krásný obraz. Ale víte, kdy to vypadá opravdu beznadějně? Když začnu přemýšlet o té normalizaci. Když si až dnes uvědomuju, že jsme byli jak zvířata, která zavřeli do zoologické zahrady. Amy neměli sílu povstat a něco s tím udělat. Našlo se tu jen pár lidí, jako byl Havel. Jak je možné, že jsme to snášeli tak dlouho? Neumím to vysvětlit ani svým vlastním dětem. Občas si někdo vzpomene na nějaký segment, ale nikdo není schopný se na tu dobu podívat se vším všudy. Nevím, jestli může moje knížka o komunismu v Česku vyjít. Myslím, že ta doba, kdy se tím lidi budou chtít zabývat, teprve přijde. Ale zatím… Zatím to lidi nechtějí slyšet. Zatím jim prezident Klaus říká, že vlastně byli hrdinové, protože dělali, co se po nich chtělo, a přežívali tak den po dni. A to oni dnes chtějí slyšet. Za to budou Klause milovat. Pohled na disidenta, který jim připomíná, že se choval morálně, zatímco každý z těch lidí nějaký malý kompromis udělal, je nepohodlný.
Bojíte se v Americe stárnutí?
Teď momentálně jo. Když žijete na venkově, kde potkáváte každý den ty stejné lidi. Stárnete s nimi, stěžujete si, že vás bolí nohy, pak támhleten umře, pak tenhle… Nejste v tom sám. A tady v Americe se vám najednou stane, že z tohoto rytmu vypadnete. Myslíte si, že jste někdo jiný, protože vlastně začnete svůj život žít ve třiceti. Pak přijedete navštívit Česko, potkáte kamaráda a vyděsíte se - on je to šedovlasý pán s šedým vousem! A pak vám to dojde. Tohle jsem já! Mně je teď padesát sedm, a připadám si jako sedmadvacetiletý. Jenže najednou jsem zjistil, že mi mezitím v Praze hrozně lidí umřelo... Začal jsem počítat, kolik let mi zbývá. Patnáct? Chci tady sedět a dalších sedm měsíců dělat Komenského? Neměl bych radši chodit po pobřeží? Víte, ten kult mládí je strašný v tom, že když já mám v Praze osmdesátiletou maminku, je v nemocnici, a když se ptám doktorů, jak to s ní vypadá, řeknou mi: „To víte, už je jí osmdesát.“ Ale tady v Americe je někomu pětadevadesát a tohle o něm nikdo neřekne. A mně to připadá trapné, protože ti staří lidé tu pořád chtějí hrát golf, mají umělé klouby, umělá kolena, babičku v šátku tady nepotkáte. Všichni mají umělá prsa, umělé obličeje, už se absolutně nevyznáte v tom, kolik komu je let. Večer už nemůžou, protože jsou unavení. Samozřejmě! Vždyť jsou staří! Ale pořád se tváří jako mladíci, a když jim to už tak nejde, tak si vezmou na sex prášek. Prášky berou už na všechno. Myslím, že svět se zbláznil. Tak já se aspoň pokusím zjistit, kolik knížek jsem teda dohromady už prodal.
