Aktuální album Boba Dylana vzniklo už pouhé dva roky po předchozím, všeobecně vychvalovaném Modern Times. Na rozdíl od závažnějších témat, se kterými si tehdy pohrával, jako by se tentokrát Dylan rozhodl už z principu nic neřešit. Výsledkem je desítka pohodových, z velké části oddechově a ležérně působících písniček o lásce.
Už třiatřicátá studiová deska tak v budoucnu nejspíš nebude považována za jednu ze zásadních položek jeho tvorby, ale je po všech směrech dotažená, nepůsobí ani trochu banálně, a bylo by škoda brát ji jen jako pouhou – byť příjemnou – kulisu.
Čilý důchodce
Zdá se, že autor je v posledních letech nejen v dobré formě, ale že u něj ani přes jeho osmašedesát let, která za pár dní oslaví, ještě nehrozí stařecká apatie. Reakce jeho tvorba totiž stále vyvolává, aniž by o to on sám jakkoliv usiloval. A nejde jen o vcelku lhostejný vztah k marketingu, kdy například jen pouhých pár dní před vydáním nového alba vyšla remasterovaná čtveřice jeho starších titulů – tedy něco, co si při současných mizerných prodejích takřka nikdo z jeho kolegů nedovolí.
Při ohlédnutí lze ostatně snadno zjistit, že nikdy neměl potřebu prvoplánově překvapovat; prostě si jen vždycky svobodně dělal, co se mu zachtělo, a nechával na ostatních, jak se s tím vyrovnají. Proto ani nemůže udivovat fakt, že se i přes velmi pozitivní přijetí minulé desky tentokrát vydal jiným směrem.
Ačkoliv se v souvislosti s novinkou často hovoří o autorově vyznání lásky chicagským bluesovým klasikům, prvotním impulzem ke vzniku nahrávky se stala skladba Life Is Hard pro film francouzského režiséra Olivera Dahana. A především ona, případně This Dream Of You jsou těmi stěžejními pilíři, okolo nichž se vše ostatní točí. Jako nejdůležitější bod se tak jeví pohostinská účast Davida Hidalga, akordeonisty kalifornsko-mexických Los Lobos, i u nás známých například díky titulní melodii filmu Desperado.
Právě akordeon, který tu působí, jako by byl v autorových písních přítomný odjakživa, určuje výslednou podobu nahrávky. Ta často dává vzpomenout na filmově zpopularizované představy líně plynoucího života v ospalé díře na americko-mexické hranici. Zapadají sem ona zmiňovaná blues, ale i třeba zcela archetypální rock’n’roll ve skladbě Joline.
Rozptyl nálady vlastně docela pěkně dokumentují fotografie na obalu. Kdysi nezbytnou přítomnost záběrů Dylanovy tváře vystřídala vtomto případě na titulní straně objímající se dvojice na zadním sedadle automobilu na fotografii Bruce Davidsona a skupina rumunských muzikantů zachycená velikánem české fotografie Josefem Koudelkou na straně zadní. Dobrý vkus se nezapře.
S umělcem na něj nechoďte
V nedávném rozhovoru, uveřejněném na písničkářových webových stránkách, se Dylan vyjádřil, že své písně nepovažuje za dokonalé a sám sebe chápe nikoliv jako umělce, nýbrž se cítí být ze všeho nejvíc komediantem. Tato upřímnost, s jakou i po letech sám sebe vnímá, prostupuje i celou jeho novou desku. Písničky plynou s až udivující lehkostí, prozrazují dávno obroušené hrany a absenci potřeby se vůči čemukoliv vymezovat.
Bob Dylan má zkrátka leccos za sebou, ale i tentokrát je ochotný se o trochu z toho všeho podělit. V současném světě, kde slova „póza“ a „image“ jsou nezbytnou součástí šoubyznysu, je to další důvod, proč po desce sáhnout. Přirozeně se tu zpívá o úplně obyčejných věcech, bez hlubokomyslných významů a skrytých poselství. A právě ona nekašírovanost, upřímnost a čirá jednoduchost jsou tím, co je na celém albu tím úplně nejcennějším.
HODNOCENÍ LN: 3/5
Bob Dylan: Together Through Life
Sony Music, 2009
