Szidi Tobias úspěšně utíká před běsnými psisky času

Interpretce by snad mohl někdo vytknout pouze fakt, že i na šesté řadové desce používá podobné prostředky jako na první. Jenže ona se nepotřebuje ničemu přizpůsobovat, stačí, že zůstává stejně osobitá. Říká se tomu „vyrovnaná kvalita tvorby“ a „mít vlastní styl“.

Szidi Tobias: Jolanka

Zásadní zásluhu na zdařilé kolekci skladeb musíme samozřejmě připsat zpěvaččiným dvorním autorům. Skladateli Milanovi Vyskočánimu a textaři Peterovi Lipovskému, životnímu druhovi Szidi Tobias, který dokáže psát verše partnerce vskutku na tělo. Bez syrového, náruživého altu a také hereckého talentu paní Szidi by ovšem jejich um vyzněl napolovic. Zatímco pro jiné interprety totiž platí termín „herecký zpěv“ (rozuměj: zpěv výrazově přehrávaný, s technikou v podřízené roli, v duchu Horníčkova bonmotu „co neuzpívá, to uhraje“) spíš za nadávku, u Tobias představuje přidanou hodnotu. Nejen že zpívá technicky brilantně a zároveň procítěně. Ale také dokáže proměnit každou píseň v malé divadlo za zavřenými víčky. Už v úvodní skladbě Hore nohami jako bychom ji viděli postávat před šapitó a dryáčnicky pokřikovat poselství.

Rustikální idyla i městský virvál

K nejsilnějším písním alba určitě patří i další téměř „vizuální“ kus Štyri besné psiská, marný protest proti neúprosnému chvatu času. Zdivočelí psi tu personifikují čtyři roční období, zběsile se ženoucí okolo, a posluchač má chuť zoufale křičet spolu se zpěvačkou „lehni, mně se nechce stárnout“. Přesto píseň nakonec nezanechá tísnivý dojem. Právě naopak. Nabídne katarzi, i ve faktu stárnutí nachází poetiku a jistou krásu.

Stejně odzbrojující je i písňový popis časté nepřímé úměry mezi majetkem a štěstím. Málokde se slyší tak výstižná textařská zkratka jako ve skladbě To z nebe káně, dávající do kontrastu momentku chudých milenců, šťastných třeba „v pšenici“, a již zabezpečených partnerů, křičících na sebe uprostřed přepychu. „Neměli jsme nic a stejně měli více,“ zpívá Szidi a o banalitu jde pouze zdánlivě.

Schematicky by mohlo působit používání „venkovských“ příměrů pro kladné asociace a „městských“ pro rychlý a hlučný život, vzdor, neklid. Jenže nepůsobí. Opět díky interpretačním schopnostem Szidi Tobias, citu pro míru a kontext. V jejím podání se totiž obecné pravdy nemění ve fráze. Jeden text napsala i samotná Tobias, byť kvalitu veršů písně Édesanyám mohl recenzent posoudit jen podle volného překladu. Zpěvačka psala v maďarštině. Ovšem i ze svodky je patrné, že se Szidi podařilo zachytit dojemnou, křehkou vzpomínku na zesnulou matku beze stop patosu či křeče.

Veršům přitom s až nápadnou precizností odpovídají použité hudební prostředky. Vyskočáni dokáže propojovat zvukomalebné postupy šansonu i tradičního jazzu, dávkovat tango, cimbálovou muziku, ohlasy balkánské hudby či klezmeru přesně tak, aby dal zpěvačce odrazový můstek ke správnému feelingu, slovům barvy, pointě důraz. To by pochopitelně nešlo bez virtuózních a hlavně intuitivních muzikantů jako houslista Stano Palúch (též PaCoRa Trio, Druhá tráva, Marta Töpferová), původem moldavský cimbalista Marcel Comendant nebo kontrabasista Martin Gašpar (Richard Müller, Peter Lipa či Jana Kirschner).

Kumštýřce Szidi Tobias se zkrátka podařilo najít před psisky času úkryt. Její projev se ani zdaleka neoposlouchal a lze předpokládat, že k albu Jolanka se budou příznivci slovenské (nejen) šansoniérky vracet i po letech stejně rádi jako k předchozím titulům.