Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser říká, že jde o evergreen, který se opakuje s nástupem nové politické reprezentace ve městě anebo ve chvíli, kdy se rýsují finanční problémy. „Brno dává jedenáct procent svého rozpočtu do kultury a stále od svých organizací slyší, že jsou podfinancované. Je pochopitelné, že vyvíjí tlak na stát nebo kraj, aby se na jejich financování podílelo. Nyní bude zřejmě město mít třicetiprocentní výpadek a to se ještě neví, jak dopadne jednání o superhrubé mzdě,“ líčí Glaser.
  |
A pokračuje: „Komunální politici začínají přemýšlet, koho by se mohli zbavit. Je to horký brambor, který házejí sousedovi přes plot. Není to žádné systémové řešení, ale město ho ani nemá v rukou, to řešení musí přijít z úrovně státu.“
Bez příspěvku na provoz
Že jde o přehazování problému z jedné strany na druhou, potvrzuje i ministerstvo kultury. „Ministr chce pomoct regionální kultuře, ale ne tak, že by se z celé skupiny vyjmulo jediné divadlo, byť s přídomkem Národní. To opravdu není na pořadu dne,“ vysvětluje tisková mluvčí ministerstva Michaela Lagronová.
Primátorka Brna Markéta Vaňková (ODS) říká, že se nejedná o žádné nové téma, zabývali se jím již představitelé předchozích vedení města Brna. Tvrdí ovšem, že s ministrem Lubošem Zaorálkem (ČSSD) o této možnosti mluvila.
Ředitel divadla Martin Glaser.
„Já osobně jsem o výrazném zlepšení systému vícezdrojového financování kultury obecně a případně o variantě převodu Národního divadla Brno pod ministerstvo kultury mluvila během svého působení ve funkci primátorky jak s panem ministrem Staňkem, tak s Lubomírem Zaorálkem. Bylo mi však sděleno, že se pravděpodobně pro takové řešení nenajde politická vůle,“ vysvětluje Vaňková.
K tomu, že by tento krok byl v rozporu s polistopadovým trendem decentralizace a odstátnění, tvrdí, že brněnská divadla se sice stala od roku 1992 příspěvkovými organizacemi města, ale stalo se tak bez jakéhokoli příspěvku na provoz těchto organizací. „Obecně měla být cílem tohoto uspořádání veřejné správy podpora vícezdrojového a kooperativního financování tak, jak je to běžné v západní Evropě. Tato transformace však zůstala nedotažena, protože se nezměnilo další potřebné legislativní prostředí.“
A dodává, že Národní divadlo Brno má výrazně nadregionální význam a zaslouží si, aby jeho zřizovatelem byl stát, jehož ekonomické možnosti jsou výrazně lepší než jakými disponuje město.
Co s prestižními festivaly?
Vaňková by uvítala, kdyby se jejím návrhem oživila debata o vícezdrojovém financování, která povede k hmatatelným výsledkům. „Takový model by ale musel fungovat. Regionální divadla jsou v současnosti z geografického hlediska financována z devadesáti procenty městy, ze tří kraji a ze sedmi státem.“ A doplňuje, že Národní divadlo Brno dostalo za rok 2020 z programu státní podpory profesionálních divadel 30 milionů korun, zatímco schválený příspěvek z města je 479 milionů.
„A v těchto číslech nejsou zahrnuty opravy a investice realizované městem, jako byla oprava Janáčkova divadla v letech 2017–2019, která vyšla na 636 milionů bez DPH, anebo rekonstrukce Reduty za 370 milionů,“ dodává. Změna zřizovatele ovšem není možná bez změny zákona, o tomto návrhu zjevně radnice také uvažuje.
Spotem vybičované vášně. Inscenace Věra (2018). Režie: Tereza Karpianus.
Shakespeare - Něco za něco. Národní divadlo Brno.
V celé záležitosti samozřejmě hraje svou roli letitá neexistence zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, ke kterému není politická vůle, i když jeho vznik byl opakovaně ukotvený v programovém prohlášení vlády. A to se také týká systému vícezdrojového financování.
„Bohužel ani stát, ani kraj k tomu nemají žádnou zákonnou povinnost. Tu nahrazují krátkodobé politické dohody, které ovšem závisí na aktuálním naladění. Občas se stane, že ve městě a na kraji vládnou stejné strany a jsou schopné se domluvit. Tak to bylo v minulém volebním období, kdy jsme dostávali třicet milionů od kraje, po dalších volbách ale dohoda padla a najednou to bylo ,jen‘ osmnáct milionů. A to jsou šílené výkyvy, které divadlo nedokáže sanovat, zvlášť když se to dozví z roku na rok, prostě schází dlouhodobá závazná politika,“ líčí potíže s financováním Glaser.
RECENZE: Když slíbíte obětovat syna. V Redutě nabízí slušný exkurz k německé dramatice |
Národní divadlo pod Glaserovým vedením skutečně rozkvetlo, podařilo se znovu postavit na nohy dva festivaly – Divadelní svět a především festival Janáček, z něhož je prestižní operní přehlídka světového renomé. Konečně se našel důstojný prostor šířící slávu skladatele, který patří ve světě k nejhranějším, ostatně přehlídka také získala v Londýně prestižní ocenění. Finanční nestabilita a podobné manévry ovšem oba festivaly ohrožují.
„Když jsme teď s městem jednali o škrtech na příští rok, první na stole bylo zrušení festivalu Divadelní svět. Koná se na konci května, nikdo neví, co bude. Jak řekl pan radní, je hezké to mít, ale když to nebude, nic se nestane. Snažil jsem se vysvětlit, že nelze festival na rok zrušit a pak se k němu vrátit, že je to iluzorní představa, že by to mohlo fungovat. Říkal jsem – před šesti let jste mi předali nefunkční podnik, museli jsme vybudovat uvnitř divadla infrastrukturu, když teď vyhodím dva lidi, kteří festival dělají, za rok se veškeré know-how ztratí. Ale já už to znova nahazovat nebudu.“
Glaser říká, že nakonec došlo k dohodě na nižšímu rozpočtu a programu založenému na českých titulech. „V krizi se pokaždé ukazují limity městské správy. O divadle rozhodují i lidé, kteří ho k životu vůbec nepotřebují. Všechno to, co má Národní z logiky věci dělat – pěstovat janáčkovský kult, špičkovou operu a balet, progresivní činohru – se míjí s potřebami řady zastupitelů. Pokud vůbec do divadla přijdou, tak je to moc neosloví a mají pocit, že ostatní tedy taky ne. A vidí v rozpočtu jen tu kolonku, fakt, že NdB bere 500 milionů ročně, a mají pocit, že by je uměli použít lépe. V tuto chvíli nám pomáhá, že divadlo zažívá svou lepší fázi a můžeme se vykázat úspěchy, jezdíme na festivaly, dostáváme ceny a diváci chodí. Neumím si představit, jaká řež by nastala, kdyby tomu tak nebylo,“ dodává Glaser.
Primátorka ovšem popírá, že by radnice zpochybňovala, že Národní divadlo organizuje mimořádně kvalitní festivaly: „Nikde v našem návrhu přece není obsaženo, že festivaly musí zaniknout anebo že se město na jejich podpoře nebude podílet.“
Zákon akce a reakce
Škrty ovšem už nastaly. „Náš rozpočet se bude krátit o devět a půl milionu korun, což ještě zvládneme, a chápeme, že situace je složitá. Jenže k tomu předpokládáme třicetiprocentní výpadek tržeb, což je dalších 21 milionů, čili rozpočet bude nižší o 30 milionů. A to už těžko vyřešíme dílčími úsporami, už není kam sahat, ty peníze se musí vydělat. Takže půjdeme až na dřeň, škrty výrazně zasáhnou i dramaturgii a jsme první divadlo, které bude propouštět. Činohra bude mít od ledna dvacet osm členů, kteří mají každý večer hrát v Mahence a v Redutě. Blížíme se stavu, že neobsadíme v NdB Shakespeara, což bývá etalon toho, jak je soubor smysluplně postavený,“ líčí Glaser.
Podle něj je pokus vedení města něco jako zákon akce a reakce. „Jestliže se stát nebaví s městem a nehledá systémové řešení, čili stále není zákon o veřejnoprávní organizaci v kultuře, radnice zkouší, co se dá. Dvacet let se mluví o tom, že příspěvková organizace je špatná forma, a nic se s tím nedělá. Teď skončí koncepce státní kulturní politiky pro léta 2015–2020, v té byl tento požadavek také zakotvený. Nikdo zatím neviděl ani obrysy nějakého nového programu, jestli se ale bude ten končící analyzovat, tak se ukáže, že ze splnil jeden bod ze sta. Teď nás dobíhá, že se na to kašlalo, z jedné strany to blokovalo samo ministerstvo za ministra Hermana a z druhé strany odbory. Město v době nouze pochopitelně hledá i čeho se zbavit. Národní divadlo je pro něj zjevně přítěž. Ta logika je ale smutná. Národní je nejstarší divadlo v Brně, je součástí jeho kulturní identity a město by si ho mělo hýčkat. Jenže městské dluhy jsou také velmi konkrétní dluhy u bank, které musí někdo zaplatit,“ uzavírá Glaser.
