Lze upřímně vítat, že vzniklo dílo připomínající výtečnou tvorbu Zuzany Michnové; že si prostě „někdo vzpomněl“. Tato hudebnice byla hlavní postavou folkrockové skupiny Marsyas, která aktivně působila na české scéně v letech 1973–1988. Zanechala za sebou čtyři alba a protagonistka nadto natočila roku 1986 s kytaristou a skladatelem Michalem Pavlíčkem ceněnou sólovou desku Rány. Ale to všechno je již – jak z dat vyplývá – docela dávno.
Jitka Němcová a Zuzana Michnová
Co Michnová dělá od té doby? I na to film Jitky Němcové odpovídá. Ovšem pouze částečně. V tom dokumentu je nakonec všechno řečeno jen trochu, protože se v něm toho motá příliš. Snad to s dovolením můžeme přirovnat k souloži, při níž partneři nadšeně střídají různé polohy, ale nakonec ten akt zvadne bez vyvrcholení, neboť nestřídmí aktéři se utavili právě vábivými prostocviky.
Moc i málo
Za Jitkou Němcovou stojí vcelku bohatá televizní filmografie – jak věcí hraných, tak dokumentárních. Snímek Jsem slavná tak akorát je očividně jejím umělecky nejambicióznějším dílem; vždyť žádný její předešlý titul nešel do kin. Jádro portrétu Zuzany Michnové pochopitelně musí být dokumentární, ale v nejedné partii se film překlápí v hraný dokument. Inscenuje například vzpomínky Michnové na dětská léta v Jihlavě, a to obligátně zářivou pohlednicovou scénou s dětskými herci. Diplomaticky řečeno, k nejpovedenějším nepatří ani hraná scéna s úchylem, který zpěvačku zaskočil tím, že svůj penis strčil do výfuku jejího auta, jež měla zaparkované před domem.
Obrazově líbezná a po všech stránkách doslovná partie zpodobňující sen Michnové o tom, kterak v okapu domu peče palačinky herečka Iva Janžurová, zůstává formalistickou hříčkou navzdory ironickým, zcizujícím záběrům naznačujícím, jak tyhle trikové sekvence vznikaly. Němcová se prezentuje intuitivní opulentností, v jejímž zájmu obětuje základní sdělení.
Zuzana Michnová je totiž zvláštní a zajímavý případ. Drahně let neskládá, koncertuje zřídka – jednou z výjimek bylo vystoupení 14. června 2012 v pražské La Fabrice, při němž Němcová rovněž natáčela. Ve filmu hudebnice prohlašuje, že za těmi asi sedmdesáti písničkami, které v minulosti složila, si stojí a že prostě necítí potřebu se rozmělňovat. Zda se za tímhle postojem skrývá nevídaně zdravá sebekritičnost, únava a lenost či jakýsi vzdor, zůstává tajemstvím – jenže bez toho, že by divák získal dojem, že filmařka napřela všechny síly k tomu, aby se k tomu tajemství prokutala a zprostředkovala je publiku.
Zuzana Michnová – Jsem slavná tak akorátČR 2013 |
Banální hospodské sezení někdejších spoluhráčů, kteří Michnové tvůrčí mlčení glosují a mezi něž pak Zuzana přichází a špičkuje se s nimi, nemůže být tím, co vede k otevírání zešeřelé komnaty a k uspokojení odpovědi na kardinální otázku „případu Michnová“. Režisérčin důraz na řeči starých muzikantských pardálů z pražské scény rovněž zužují okruh oslovitelného publika, poněvadž výpověď oprotagonistce tímvězí v okruhu spřízněných duší.
Generačními souputnicemi jsou ostatně i Němcová (nar. 1950) s Michnovou (1949). Jenže i diváky, kteří existenci skupiny Marsyas zažili na vlastní kůži (a kam se autor tohoto textu řadí), víc než povadlé povídačky pardálů zaujme jejich současná vizáž – bože, ti ale zestárli...
A generace dětí pamětníků se v tom, o čem se tady vedou řeči, sotva zorientuje. Možná by sdělnosti přibylo, kdyby se snímek dotkl i toho, že Michnová je rovněžmanželka a matka (o dětech padne jediná zmínka, o manželství ani slovo!); to jsou přece linie, z nichž lze spoluvyvodit, jak to dotyčný člověk vlastně má „hozeno“.
Protagonistka docela s přehledem zvládá situace a role, do nichž ji Němcová aranžuje, ale v konečném důsledku inscenačně a postprodukčně asi nikoliv snadné pasáže – kupříkladu pochod se stádem ovcí pražskými ulicemi, evokující svět filmů Luise Buňuela – nabírají význam sice nápaditého, ale vlastně úhybného ornamentu.
