Dědeček Edwin šňupal heroin, tak ho vyhodili z domova důchodců, jeho vnuk Dwayne už devět měsíců nepromluvil - může za to Nietzsche a touha předvést pevnou vůli, strýc Frank se právě neúspěšně pokusil o sebevraždu - přítele mu totiž přebral největší americký odborník na Marcela Prousta, což se Franka, druhého největšího odborníka na Prousta, hluboce dotklo, otec Richard nikdy nic nedokázal, tak přednáší jiným, jak být úspěšný, malá lehce obtloustlá Olive by chtěla být miss a její máma Sheryl pro ni udělá cokoli, ostatně jako pro každého člena rodiny.
Hooverovi možná tak docela nezapadají do představ o typické americké rodině, ale stačí překvapivě málo času na to, aby si je člověk všechny oblíbil - přestože se neustále hádají a jejich soužití připomíná spíš živelní katastrofu než spokojený domov. V jejich nedokonalosti je ale něco, co nás smiřuje s vlastními chybami.
Režisérská dvojice Jonathan Dayton a Valerie Farisová se po létech spolupráce na televizních a hudebních projektech rozhodla debutovat ve filmu, vybrali si pro tu příležitost scénář dalšího novice Michaela Arndta. Výsledkem je ovšem naprosto sebevědomý, zralý film s jasným názorem, chytrým humorem a víc než sympatickým přístupem k životu - což také náležitě ocenili například diváci festivalu Sundance nebo v San Sebastianu.
Tahle vlídně trhlá komedie se odehrává na cestě do Kalifornie, kam se všichni Hooverovi vypraví s malou Olive, která jako náhradnice postoupila do finále soutěže krásy šesti- až sedmiletých děvčátek. Naštosovaní ve starém volkswagenu putují především proto, že nechat dědu, syna či strýce bez dozoru je životu nebezpečné.
Skutečnost je nakonec mnohem složitější (pro Hooverovy) a vtipnější (pro diváka), než jak si ji na začátku uměli (Hooverovi i diváci) představit. Nicméně při pravidelném roztlačování auta, které může jet pouze na trojku, jim dochází, že jsou chvíle, kdy dokážou táhnout za jeden provaz. Nakonec jsou vlastně strašně rádi, že se tolik liší od rodin, které přivezly své dokonalé dcerky na tu odpornou soutěž v dokonalosti vydávané za krásu.
Se sympatickým nadhledem celého filmu ladí i neokázalé obsazení výbornými herci, kteří ovšem nikdy nebudou patřit k „první lize“, jsou příliš osobití na to, aby byli dokonalí. Platí to pro výbornou Australanku Toni Colletteovou (Muriel se vdává, Šestý smysl nebo Jak na věc), už dvaasedmdesátiletého Alana Arkina, který má stejnou energii, jako když hrál před lety Yosseriena v Hlavě XXII, flexibilního Grega Kinneara (Lepší už to nebude) i pro malou Abigail Breslinovou (hrát ošklivou holčičku není jen tak).
Malá Miss Sunshine je skutečně malá komedie, bez efektů a velkého rozpočtu, ale je v ní vlastně všechno, co je zapotřebí k diváckému zážitku. Její hrdiny si nelze nezamilovat: rozhodování mezi vilným dědou, depresivním mladíkem a sofistikovaným homosexuálem je těžké, ale nejlépe stejně fungují všichni najednou.
