Čtvrtek 18. července 2024, svátek má Drahomíra
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

O církevních „koncentrácích“ v Irsku. Autorka Takových maličkostí popisuje sadismus poháněný sexuální frustrací

Takové maličkosti foto: Prostor

Doporučujeme
Ta kniha má rozsah novely, spíš je to formátem delší povídka a vyprávěná je prostě, realisticky, skoro jako z devatenáctého století. A přitom je to od počátku do konce strhující čtení, žánrově atakující kategorie psychologické nebo rovnou existencialistické prózy a letmo také hororu – a vlastně i vývojového románu.
  16:00

Navíc se tady do fikce propsal brutálně jeden reál: jedna konkrétní fazeta irských dějin minulých tří století. Pod jednou střechou se toho tedy sešlo víc než dost. Setkání je to ale tiché, intimní, nevýbojné; tohle psaní dělají hlavně „takové maličkosti“.

Ostatně ta próza se právě tak jmenuje: Takové maličkosti. Napsala ji Claire Keeganová, hvězda irské literatury posledního čtvrtstoletí – a za titul byla loni nominovaná na prestižní Man Booker Prize. Autorce je letos pětapadesát a publikovala dosud čtyři knížky, všecky maximálně úsporné, rozsahem nejvíc kolem dvou set stránek. Českému čtenáři ji objevilo nakladatelství Kniha Zlín, novinku pak vydal Prostor. A prostor, respektive povahově naprosto protikladné prostory jsou východiskem i cílem nejnovějšího autorčina textu.

Furlong není hlupák

Na jedné straně Bill Furlong, zhruba čtyřicátník, otec pěti dcer a spolehlivý a odpovědný manžel – tedy spolehlivý a odpovědný hlavně pokud jde o finanční rámec rodiny, pravidelné zajišťování určité míry hmotného blahobytu. Pracant, trochu uštvaný, ale v jádru vděčný a srdečný. A nejspíš i spokojený. Na straně druhé pak takzvané Magdaleniny prádelny, protestantský podnik s tradicí od osmnáctého století, který se navenek tváří jako bohulibá instituce, co ve jménu božím pečuje o padlé, nešťastně samodruhé nebo prostě bezprizorní a jinak zoufalé dívky.

O všecky ty, které nějak haprovaly na těle, podlehly ďábelským svodům sexuálního pudu. Místem děje je městečko New Ross v hrabství Wexford na jihozápadě Irska; dneska má nějakých osm tisíc obyvatel. Čas pak určuje přání, které jedna z Furlongových dcer napsala Santu Clausovi: ráda by pod stromek na vinylu živák kapely Queen z Live Aid – z července pětaosmdesát. Jenže „přímou pomoc“, kterou zorganizoval původně Bob Geldof pro hladovějící Etiopii, potřebuje taky někdo jiný: právě ty nešťastnice z Magdaleniny prádelny.

Tahle instituce totiž funguje za vysokou zdí a dobře hlídanou branou jako koncentrační tábor svého druhu: nešťastné holce se tady po příchodu nedostane porozumění a péče, ale obratem je sražena do otroctví bez jakýchkoli práv, ovšem s maximem povinností; a pokud zaklepala na bránu s outěžkem, tím hůř pro ni. Od rána do večera je tady na programu přesný opak křesťanské milosti a lásky – sadismus věznitelek, poháněný hlubinnou sexuální frustrací a generující jenom nenávist a zatracení, přísný dohled a ještě přísnější trest.

Když Furlong, lokální distributor uhlí a dříví, mluví s matkou představenou, padají z ní repliky, které bezpečně skládají obraz xenofobky, misogynky a fašistky, nešťastné kreatury, která se mstí druhým za nemožnost, neschopnost milovat – v prvé řadě sebe samu. Furlong není hlupák, ví dobře, o čem je řeč; otce sice nepoznal a matka mu zemřela, když byl v pubertě – ale vychovala ho jistá dáma, sama bezdětná a vdova, která ovšem nezahořkla. Mladému pánovi předala to nejcennější, co mohla. Vědomí, že život se skládá z maličkostí, z tisíce a jednoho rozhodnutí, co přijmout za své a co nikoli. A Furlong si tuhle bázi v klíčovou chvíli připomene.

Jednak doma, v jistý čas, kdy přemítá, jestli je život opravdu jenom věčný kolotoč práce, jestli by za veškerou tou hmotou neměl být patrný i nějaký duch, nějaký vyšší úběžník – jednak v Magdalenině prádelně, kde ho v nestřežené chvíli jedna z vězněných holek osloví, aby jí pomohl, zachránil ji z toho pekla. Furlong napoprvé zaváhá, docela zbaběle vyklidí nejdřív rétoricky a pak i fyzicky pozice; ale později se vrátí. Aby ukázal, že prostor prádelny je zlem – a prostor rodiny, který on spoluvytváří, je dobrem.

Holku zachrání; navzdory tomu, co si v městečku pomyslí druzí, navzdory tomu, co si pomyslí jeho milující, ale opatrná manželka. Jsou totiž Vánoce. A ty je třeba oslavit nikoli planou frází, ale rozhodným činem. Tohle je nesmírně silné, osvobozující gesto. Jakkoli k němu vede napříč textem od počátku jasně signalizovaná cesta. Jakkoli to může působit jako konceptuální hra, nebo dokonce hříčka. Jakkoli ve finále Furlong skoro programově zraje, osobnostně roste, zhodnocuje dávný vklad. Zachoval se prostě morálně, eticky, v souladu nejen sám se sebou, ale i obecně s civilizací, k níž se počítá...

CLAIRE KEEGANOVÁ: TAKOVÉ MALIČKOSTI

Překlad Hana Ulmanová

Praha, Prostor 2023, 112 stran

Autorčina výrazová úspornost, její literární minimalismus plní svou funkci naprosto a totálně. Zaprvé s ohledem na čtenáře: Keeganová mluví sice jasně, realisticky, ale neříká vše; mnohdy jen naznačí, spokojí se s letmým náčrtem – právě tudy pronikají do textu ty zneklidňující psychologické nebo rovnou hororové prvky. Zadruhé s ohledem na dějinnou skutečnost: koncentráky takového typu v Irsku napříč osmnáctým až dvacátým stoletím opravdu existovaly. Církev je nadšeně pěstovala, stát je mlčky toleroval. Pod hlavičkou péče a milosti byly neslitovně zavražděny tisíce a tisíce nešťastných dívek – i jejich ještě nešťastnějších potomků.

Furlongova matka otěhotněla v šestnácti, bůhví s kým. Kdyby padla tehdy do spárů Magdaleniným prádelnám, Bill Furlong by nedostal šanci žít. Neměl by manželku a pět dcer. A hlavně: nevzepřel by se té příšerné totalitě, která fungovala v jeho blízkosti, v rámci jeho širší komunity. Claire Keeganová mu dala tu možnost. Napsala jeho postavu jako tichou obžalobu, výčitku, protest. A napsala ji jediným možným způsobem: ne jako trapnou ideologickou agitku, ale jako výsostnou literaturu.

Autor: